Umělec vědy Jonas Salk

Žijeme v éře přemíry lehko dostupných informací. Přispívají k tomu komunikační technologie, nebývalý rozvoj přírodních věd a velké možnosti pro disciplíny humanitní. Západní civilizaci obchází ale i nečekané strašidlo: fragmentace informací a ztráta schopnosti vnímat celek. Mohou dnes ještě vznikat místa, pěstující ducha platónské Akademie? Odpověď je jednoduchá: musí.

Když se vědec stane slavným, zpravidla to není proto, že by lidé rozuměli jeho práci. Je to proto, že pochopili praktický efekt jeho práce pro společnost nebo pro sebe osobně. Ideálně se to naplnilo v případě jednoho z nejslavnějších vědců minulého století Jonase Salka. Žil v době, kdy se vědcům říkalo „bohové v bílých pláštích“, a stanul na samém vrcholu pomyslného Olympu.

Ve Spojených státech znal jeho jméno každý. Podobně jako Einstein, i on se stal mediální hvězdou. Když nastoupil do letadla, kapitáni oznamovali cestujícím, kdo je na palubě, načež se ozval bouřlivý potlesk. Scházeli se s ním prezidenti, přátelili se s ním slavní herci, dostával bezpočet pozvání a cen. V jednom z rozhovorů řekl, že od „onoho okamžiku“ se stal veřejnou osobou, což ovlivnilo všechny oblasti jeho života.

Něco velkého pro lidstvo

„Onen okamžik“ nastal 12. dubna 1955, když vystoupil v televizním pořadu „See it Now“ na stanici CBS. Oznámil totiž úspěch vakcíny proti dětské obrně. Známý moderátor Ed Murrow se ho zeptal, kdo vlastní patent. Salk odpověděl: „Není žádný patent. Slunce si přece taky nikdo nepatentuje“. Podle odhadů tím přišel o 7 miliard dolarů.

Jonas Salk ale chtěl, aby se vakcína dostala co nejdřív k dětem. Bez patentu byla její cena o čtvrtinu nižší, což podstatně zvýšilo možnosti jejího využití, zejména v zahraničí. Salkovy motivy byly praktické i etické. Jak píše v jeho životopise Charlotte DeCroes Jacobsová, už jako malý chlapec se každý den modlil, že chce vykonat něco velkého pro lidstvo. Vysloužil si proto od sourozenců přezdívku „Ježíšek“, což pro dítě židovských uprchlíků (z bývalého Sovětského svazu) nebyla velká pocta.

Jacobsová ovšem tvrdí, že od malička chtěl být spasitelem. A postupoval v tom naprosto cílevědomě. Nezajímal ho sport ani zábava, všechno úsilí věnoval studiu a později práci v laboratoři. Zlo pro něj nemělo podstatu teologickou, nýbrž praktickou. Trpět s trpícími byla v jeho mysli jednoduchá výzva: něco s jejich utrpením udělat.

Úspěchy a katastrofa

Podle dobových průzkumů veřejného mínění se Američané v 50. letech minulého století obávali nejvíc atomové bomby v rukách sovětských komunistů, a hned na druhém místě byla dětská obrna, která se začala po válce nebývale šířit. Postihovala hlavně děti, ale i starší ročníky, nejznámějším pacientem byl ostatně prezident Franklin Delano Roosevelt, který se nakazil v roce 1921 ve věku 39 let.

Jonas Salk vyzkoušel svoji vakcínu úspěšně už v roce 1953, tehdy ale pouze na sobě, na svých dětech a na malém vzorku dobrovolníků. Následovaly dva roky rozsáhlého testování na sedmi miliónech dobrovolníků, což pro něj znamenalo obrovské pracovní nasazení. Tuto fázi pak ukončil zmíněný rozhovor na stanici CBS. Jonas Salk se stal přes noc celebritou. V tu chvíli ale netušil, co ho ještě čeká.

Princip Salkovy vakcíny spočíval v použití umrtveného viru. Jedna z licencovaných laboratoří v Kalifornii (Cutter Laboratories) vyrobila ale vakcínu s aktivním virem, přestože kontrolní postupy byly zachovány. Vadnou injekci dostalo 120 000 dětí a důsledky byly katastrofální. Mluvilo se o člověkem způsobené epidemii, 40 000 dětí se nakazilo, 51 jich ochrnulo a pět zemřelo. Očkované děti byly navíc infekční, takže v jejich rodinách se nakazili další lidé, z nich 113 ochrnulo a dalších pět zemřelo.

Salk přesto trval na tom, že jeho vakcína je účinná, což se prokázalo. Následující léta byla ve znamení vítězného tažení proti dětské obrně, a to jak v Americe, tak i v mnoha dalších zemích. Salkova pozice byla neotřesitelná. Dokud se neobjevila jiná, překvapivá záležitost. Salkův letitý rival přišel s vlastní vakcínou. A zanedlouho se mělo ukázat, že je daleko lepší.

Rivalita titánů

Rival se jmenoval Albert Sabin, byl o osm let starší než Salk. Zdánlivě měli oba mnoho společného. I Sabin byl synem židovských přistěhovalců, kteří utekli před náboženským pronásledováním (v jeho případě ještě z imperiálního Ruska). Byl rovněž neuvěřitelně pracovitý a nezlomně věřil v úspěch své cesty. Vakcínu zkoušel také nejdřív na sobě a svých dětech.

Společný měli i postoj k patentu. Albert Sabin ho odmítl ze stejných důvodů jako Salk. I on chtěl, aby byla jeho vakcína levná a dostala se rychle k dětem, v tomto případě především v zámoří. Nedostal za ni ani dolar, ale spokojeně žil z platu profesora. Salk i Sabin byli poradci vlád a váženými osobami. Společné měli nakonec i to, že ani jeden nedostal Nobelovu cenu, ačkoli by si ji oba zasloužili.

Jejich rivalita byla ale pověstná. Jonas Salk udělal všechno pro to, aby se Sabinova vakcína nešířila, což se mu dařilo hlavně v USA. Paradoxně ji tím pádem dostávaly zpočátku především děti v Sovětském svazu a jeho satelitech, včetně Československa. Její výhody byly ale nesporné, takže časem zvítězila i doma ve Spojených státech. Hlavní přednost spočívá v tom, že se podává ústně (většinou jako sirup), takže odpadly komplikace s injekcemi.

Sabin navíc tvrdil, že jeho vakcína je ve skutečnosti bezpečnější, přestože využívá aktivní (pouze oslabený) virus. Ještě na sklonku života se nechal slyšet, že Salk ve skutečnosti nic neobjevil a jeho sázka na mrtvý virus byla „čistě kuchyňskou chemií“. Salk byl o poznání diplomatičtější, ale stěžoval si, že Sabin ho nikdy neměl rád a kdysi mu dokonce řekl: „Jednou zabiju tu zabitou vakcínu“.

Salkův ústav a biofilosofie

Životní dráha Jonase Salka byla ale i poté mimořádně zajímavá. V San Diegu založil ústav, inspirovaný platónskou Akademií (The Salk Institute of Biological Studies). Řadí se dodnes mezi špičková výzkumná centra v USA, zajímavý je ale především snahou propojit přírodní vědy a humanitní disciplíny. Vyjadřuje Salkovo přesvědčení, že obě oblasti se musí vzájemně inspirovat.

Mimochodem, z hlediska architektury se tento ústav považuje za jedno z nejzajímavějších míst v Americe. Pod vlivem své druhé manželky Francoise Gilotové tam začal Salk vytvářet prostor i pro umělce. Gilotová je totiž sama malířkou, a než se seznámila se Salkem, byla známá především jako jedna z partnerek Pabla Picassa.

Jonas Salk zašel ve své vizi ale ještě dál. Začal mluvit o novém oboru, který nazval „biofilosofie“. Popsal ho ve své první knize Man Unfolding, kde zdůrazňuje potřebu vnímat celek, jehož jsme částí. Vědecké poznání se podle něj musí promítnout do životně důležitých sociálních, psychologických a etických otázek současnosti, aby člověk zůstal zdravou individuální součástí celku. Ve své poslední knize (Anatomy of Reality) se pak věnoval vztahu vědy a intuice. Tvrdí, že základním fenoménem vesmíru je vztah.

Typickým se pro něj stala slova jeho manželky Francoise Gilotové. Nazvala ho umělcem vědy.

Daniel Raus

 

Beseda o tajemství evoluce

V pátek 24. září 2021 se odehraje beseda o knize Meze darwinismu. Zúčastní se jí autor knihy Jiří Vácha a známý pedagog a kněz Marek Orko Vácha. Beseda proběhne v rámci mezinárodního knižního veletrhu Svět knihy v Praze na holešovickém výstavišti v pravém křídle Průmyslového paláce na stánku P 106. Začne ve 14 hodin. Více

>>