Chvála seminární četby v době scrollování

Najdeme si dnes ještě čas studovat díla těch nejlepších autorů, s kterými lze procházet cesty myšlení a imaginace? Proč by se v době umělé inteligence měla vybraná díla západního a světového kánonu znovu stát součástí vzdělávání studentů? Máme odvahu pustit se se studenty znovu do Homéra, Vergilia, Danta či Shakespeara? Člověk může namítat, že kánon je historicky zatížený a poměrně náhodný výběr. Ale jak to, že se tato díla stále nově překládají? Možná to souvisí s tím, že byla většinou sepsána pro živý přednes na veřejnosti.

Specifikem zakládajících děl jednotlivých kulturních a národních tradic je komplexní pohled na fenomény života a světa a z toho plynoucí složitost. Jejich četba si proto žádá studium a výklad, ale rovněž zvláštní koncentraci —  schopnost, jež je nutnou podmínkou pro vykonávání jakékoliv kreativní lidské činnosti. Jedním z důležitých přínosů pravidelného čtení klíčových textů je tedy pěstovaní návyku soustředěného čtení, tak odlišného od rychlého scrollování webových stránek.

Náročnost klasických i novějších textů se studentům na první pohled může jevit jako nepřekonatelná překážka. Ale pokud jsou při takové četbě vedeni někým, kdo se „napojí na jejich jazyk“, sami se rychle adaptují na jazyk díla. Zkušenost náročné cesty k pochopení složitého textu je nemusí demotivovat, u některých naopak probudí touhu jít dál a ještě hlouběji. Společné živé čtení a komentování vhodně vybraných textů může být pro studenty různých zájmů a specializací jednou ze vzácných příležitostí, kdy se kultivují jejich emoce a obrazotvornost a pěstuje úcta k vlastní i odlišné kultuře a společnosti. Nejlepší prevence před plagiátorstvím je právě intelektuální skromnost plynoucí ze seznámení se s těmi, kteří mysleli a viděli dál.

Mediální gramotnost předpokládá gramotnost kulturní

Právě hodiny společného tematického výkladu nejzajímavějších pasáží vybraného díla mohou přispět nejenom k pěstování čtení s jemnějším porozuměním ústního i písemného projevu, ale též k návyku vést uctivý dialog s jinými i se sebou samým. Kulturní gramotnost a občanské kompetence se totiž nezískávají mechanickým způsobem, jsou spíše plodem trpělivosti a koncentrace, společného i samostatného vzdělávání a sebedisciplíny. Student se učí po vzoru učitele, zvláště pokud se před ním nebojí riskovat – klást si otázky a rozvíjet myšlenky s autory — ale zejména tehdy, pokud dostane prostor a čas pro formulaci vlastních otázek. K tomu mu poslouží právě zapamatovaná slova a přečtené obrazy. Tento návyk „nepokládat věci za samozřejmé“ si student přenáší i do jiných oborů, a tak se mění jeho celkový pohled na vzdělání, přírodní vědy, právo, ekonomii, techniku, média a další oblasti lidské kultury v širším smyslu slova.

V současné době bude ve vzdělávání nanejvýš důležité kultivovat umění rozlišování. Jako lidé digitálního věku a informační společnosti stojíme před nutností dennodenně rozpoznávat to důležité v neprůhledné mase nepodstatného a zavádějícího obsahu. Právě proto není jedno k čemu a kam budou studenti nasměrováni v klíčovém období studia. V době neustále se zrychlujícího vývoje věd a hromadění nevstřebatelného množství poznatků není jedno, zda se k nim dostane alespoň něco ze vzdělání, jež dlouho utvářelo společný půdorys porozumění. Rozpoznání a představení té nejkvalitnější literatury z obrovského množství děl je podceňovaným, ale důležitým úkolem. Ještě důležitější je pak najít si čas na její společné studium, aby se mohla znovu stát mostem mezigeneračního porozumění i porozumění mezi lidmi stejné generace.

Proč některé knihy oprášit

Jak tedy zpřístupnit dnešním studentům náročnější díla a existenciální témata v nich obsažená? Jak je vést k formulování vlastních otázek? Srozumitelnými se pro studenty stávají teprve tehdy, když smysl čteného vidí rovněž v realitě svého života. Proto je dobré, když jsou ilustrované na příkladech z běžné zkušenosti, propojené s aktuálním společenským děním, anebo když souvisí s jejich vlastním prožíváním.

Promyšlené aktualizování tradice je jedním z klíčových úkolů moderní hermeneutiky. Výzvou pro učitele je tak překlenout dějinnou propast a výkladem poukázat na univerzálnost lidských otázek v řeči dnešního člověka. Otázek, díky kterým jsou některá díla nadčasová. Pokud totiž mladá generace nepřijme duchovní dědictví za své, nebude se logicky podílet ani na předávání této tradice dál. Pokud ho naopak přijme, najde v něm inspiraci; tradici pak nebude jen udržovat, ale obohatí jí vlastní tvorbou.

Staré texty by proto měly být vhodně doplněné i texty novějšími a současnými, jež se vyrovnávají se situacemi a výzvami, pro které je třeba společně hledat nová vyjádření. Nevídaný rozsah vědeckých poznatků a neustále se zvětšující technické možnosti přinášejí s sebou nová etická dilemata, ve kterých je třeba se orientovat a rozhodovat. Vše je tím naléhavější, že v dnešní době se bez společných zkušeností a vícegeneračních příběhů prohlubuje propast i mezi otázkami a zájmy učitelů a studentů.

K čemu nasměrovat budoucí lídry?

Dnešní diskuse o cílech vzdělávání se pohybuje v žargonu klíčových kompetencí. Kompetence vychází z latinského competere, které původně znamenalo „směřovat k něčemu“. Kompetence je tedy způsobilost sledovat stejné cíle a moci za nějaký úřad zodpovídat. Tedy nejenom získat jednotlivou specializaci, kvalifikaci nebo diplom, ale za svou pravomoc se zodpovídat. Proto dnes potřebujeme učitele, u kterých studenti kromě profesní způsobilosti pocítí i lidský a myšlenkový přesah: vztahování se k celku, živý vztah k národní a evropské kultuře či všímavost vůči postavení člověka v diskusi o globálních tématech. Nemůžeme očekávat, že najdou odpovědi na výzvy doby, pokud jim stávající generace učitelů nepředstaví alespoň základy vlastní tradice, na které mohou navázat.

Posláním všech škol je novým generacím ukazovat, že žijeme z něčeho, co jsme bez zásluh dostali a o co se vyplatí dále starat (mateřský jazyk, kulturní i náboženské instituce atd.), přičemž alespoň některé studenty je třeba inspirovat k zapojení se do obnovování našeho kulturního dědictví. Poznávání klíčových idejí pomocí četby děl může být tou platformou, kde lze nenuceným způsobem posilovat proklamované občanské a evropské povědomí i formovat historickou a politickou paměť, tak důležitou pro lepší porozumění současné, nesmírně složitě fungující společnosti. Je to také osvědčený lék na neschopnost si cokoliv zapamatovat.

A tak na první pohled zdánlivě neužitečný filosofický přístup má — díky toleranci k zastavení se v aktuálním studijním i pracovním shonu — potenciál studenty lépe připravit na život v dnešní neustále se měnící společnosti, na pracovním trhu i ve vědecké sféře. Na takto vedených hodinách mohou studenti kultivovat schopnosti, jež se jim budou hodit všude. Podle filosofa Jana Sokola se nestačí do společnosti jenom zařadit a podílet se na dalším zmnožování lidských možností a příležitostí. Člověk si musí klást současně otázku k čemu tyto možnosti povedou: „Školy musí mladého člověka naučit základním věcem: pozorovat, vidět, co jiní neviděli, myslet, rozumět, dovést si poradit v nových situacích, umět se dobře ptát.“ (Jan Sokol: Dluh života, Jak učit filosofii?).

Propast mezi učitelem a studenty jako příležitost

Vyučování má studenty vést k větší studijní samostatnosti, ale zároveň i k lidské kultivovanosti, emociální vyspělosti a spolupatřičnosti. A to zejména v digitální době, kdy je lehké utéct před konflikty, které patří do různorodé společnosti, a uzavřít se do zdánlivě bezpečných virtuálních pseudokomunit, jež tvoří lidé stejných názorů. Při osobním setkání lze studenty pozvat k dialogu, kde druhý není mým protivníkem, ale navzdory možnému nesouhlasu zůstává člověkem, který si zaslouží mé uznání. S využitím otázek důležitých myslitelů může učitel u studentů nabourat netečnost či lhostejnost. A zejména ukázat, že nás spojuje nějaké poznání, které překračuje naše vlastní přesvědčení.

Vyučovaní se však nestane živým jen díky vhodné metodě výkladu. Předpokládá též lidskou spontaneitu. A, jak připomíná Augustin, vyžaduje společné úsilí a dobrou vůli všech aktérů. Kdybychom chtěli mít výuku zcela pod kontrolou, nemohla by se stát společným časem. Není samozřejmé, když student dovolí učiteli na sebe působit. A není samozřejmé, když to samé dovolí učitel svým studentům.

Světy učitele a žáků jsou totiž odlišné. Student prožívá jinak svůj čas, má rozdílné zájmy i řečové návyky, klade si jiné otázky. Chybějí mu sice mnohé životní zkušenosti, ale zároveň už nabyl některé vlastní. Nesoulad a asymetrii obou světů lze nicméně chápat jako příležitost pro faktické učení se jednoho od druhého. Právě literární nebo filosofický text dokáže různé světy propojit. Obě strany se tak mohou spolupodílet na interpretaci životních perspektiv postav nebo autorů a potkat se ve chvíli nového porozumění. Rozhovor nad výtečným textem takové momenty přináší.

Ján Hreško

Autor je filosof a pedagog, učí na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze.

Další články autora:
Filosofie a literatura — potřebují se navzájem?
Roger Scruton a kultivace emocí
Jan Sokol – inspirace pro Slovensko?