Kontexty humanity jsou vzdělávací platformou, která vychází z přesvědčení, že informace samy o sobě ještě nevytvářejí ucelený obraz skutečnosti. Propojujeme proto poznatky různých oborů s lidskou zkušeností a otázkami smyslu a hodnot. Vedle toho, co lze popsat a změřit, hledáme také širší rámec, v němž jednotlivé jevy získávají své místo a význam.
Mnohé z toho, co je pro porozumění světu podstatné, není přímo vidět. Přesto právě tyto skryté struktury, vztahy a zákonitosti dávají našemu chápání světa hloubku a řád.
Jenom bych si přál, aby prvním opravdu užitečným objevem vědy bylo poznání, že je třeba bojovat právě o pochopení neměřitelného a že měřitelné je jen jeho sluhou; že vše, co člověk dělá, musí být v zásadě neměřitelné.
– Louis Isadore Kahn
Zajímá nás, jak vzniká naše představa o světě, jak se proměňuje poznání a co ovlivňuje naše rozhodování a způsob života. Otevíráme velké příběhy – o vzniku vesmíru a života, o lidské tvořivosti, kultuře, umění, hodnotách, charakteru i o tom, kam jako společnost směřujeme.
Vytváříme prostor pro otázky, dialog a setkávání lidí, oborů i generací. Naše projekty nemají pouze předávat informace. Mají probouzet zvídavost, rozvíjet samostatné myšlení a pomáhat proměňovat poznání v odpovědné jednání.
Usilujeme o vzdělávání, které člověku pomáhá lépe rozumět světu, sobě i druhým – a nacházet v něm vlastní místo.
Historie projektu
V devadesátých letech dvacátého století vznikl populárně-vědecký časopis Omega: revue pro vědomí souvislostí. Cílem redakce i autorů-popularizátorů nebylo pouhé shromažďování zajímavých poznatků o společenském, kulturním a vědeckém životě, ale především odhalování vztahů mezi jednotlivými znalostmi a fakty. Hlavními aktéry projektu byli zakladatel Omegy Marek Černocký, astrofyzik Jiří Grygar, filozof Jan Sokol, literární vědec Jan Slavotínek a novinář Jiří Cicvárek. Spolupráce se vedla napříč univerzitami a akademiemi. Šlo nám o to, učit čtenáře přemýšlet a pomáhat mu vidět souvislosti, které nejsou na první pohled zřejmé. Právě v nich se ukazují hlubší vrstvy smyslu, které přesahují úzké nebo izolované poznání. Otevírají nové horizonty a prostor, kde se mohou setkávat věda, filosofie, kultura, duchovno i osobní zkušenost.
Avšak po vydání pouhých tří čísel časopis zanikl, nestihl se vyprofilovat, a navíc chyběly finanční prostředky. Doba ani my jsme nebyli připraveni.
Projekt Kontexty humanity na tuto přerušenou linii navazuje; není ovšem návratem do minulosti, nýbrž živým pokračováním toho, co bylo započato.
Proč právě dnes?
Současný člověk má k dispozici bezprecedentní množství informací, a přesto často ztrácíme orientaci v jejich významu. Veřejný prostor je zaplněn daty, obrazy, rychlými soudy i fragmenty odborných poznatků. O to naléhavější je potřeba vzdělávání, které umí rozlišovat, propojovat a interpretovat. A které vede člověka nejen k informovanosti, ale i k porozumění.
Kontexty humanity staví na odbornosti i vědecké přesnosti a zasazují je do širších souvislostí.
Ptají se, jak spolu souvisejí poznání, hodnoty a lidská zkušenost — a jak ovlivňují naše rozhodování.
Bez tohoto rámce se poznání snadno zužuje na pouhou techniku bez širšího smyslu.
Jak to myslíme?
nejprve ho zažívá skrze svoje smysly, vidí jej jako celek, který teprve postupně pojmenovává, popisuje a analyzuje. Díky tomu vznikají různé vědní obory a s nimi i přesnost vědeckého myšlení. Zároveň to ale nese riziko: v množství specializací se může ztratit právě onen celek, k jehož výkladu byly vědy původně nasměrovány.
Pak se snadno stane to, co vystihl už Husserl: vědy o faktech vytvářejí lidi, kteří vidí jen fakta. Člověk pak pochopitelně získává čím dál více poznatků, ale čím dál méně se mu dostává smysluplného porozumění a orientace ve světě.
vzniká tehdy, když mezi nimi vidíme souvislosti — když chápeme, jak spolu věci souvisejí v našem vlastním životě.
Projekt Kontexty humanity chce právě tyto souvislosti znovu otevírat. Nejde jen o propojování oborů, které dnes ve škole často drží pohromadě už jen ze zvyku. Jde o něco hlubšího: změnit způsob, jak poznáváme svět.
Vracíme se k základním otázkám — Co je svět? Kdo jsme? Jak máme žít? Co můžeme poznat? Co je pravda? Co je dobrá společnost? Jak se vyrovnat se smrtí?
To, co vnímáme jako pevné a samozřejmé, se při bližším zkoumání ukazuje jako mnohem složitější a méně jednoznačné. Kvantová fyzika naznačuje, že realitu v měřítkách, jimiž se zabývá, nelze jednoduše chápat jako soubor jasně oddělených věcí. V současné fyzice, zejména v kvantové teorii pole, se hmota nejeví jako pouhý soubor malých pevných částic, ale spíše jako dynamika polí, stavů, interakcí a pravděpodobnostních struktur. „Částice“ tak není malý kousek hmoty v běžném smyslu, ale kvantový objekt – například vybuzení pole – který se projevuje v konkrétních interakcích, měřeních a událostech.
Kvantový svět proto poznáváme nepřímo: prostřednictvím experimentů, teorií, modelů a jejich interpretací.
Matematika, jeden z nejúčinnějších nástrojů popisu světa, pracuje s ideálními strukturami, které nejsou smyslově přístupné, a přesto dokážou velmi přesně vystihovat mnohé zákonitosti chování přírody. Nejenže nám umožňuje svět popisovat, ale zároveň spoluutváří rámec, v němž o něm vědecky a filozoficky uvažujeme.
poznání není hotová věc. Není to uzavřený stav ani soubor definitivních odpovědí. Je to trvalý pohyb hledání, v němž porozumění vzniká jako postupně se prohlubující vztah ke světu.
Jakmile se však poznání začne tvářit jako konečná a nezpochybnitelná pravda, hrozí, že se uzavře samo do sebe. Právě tehdy se může proměnit v ideologii. Tam, kde mizí otázky, totiž mizí i živé myšlení.
Touha po jistotě i po jasných odpovědích je lidská a pochopitelná. Právě v ní se ale skrývá nebezpečí, že přestaneme hledat a spokojíme se s tím, čemu chceme věřit.
Poznání proto není cíl, kterého jednou dosáhneme. Je to cesta — a její horizont se s každým krokem znovu vzdaluje.
Ve starém Řecku slovo mathesis znamenalo „učit se vnímat“. Rozlišovat podstatné od nepodstatného. Vidět vztahy mezi věcmi a celek tam, kde se na první pohled ukazují jen jednotlivosti.
Vzdělávání proto není jen předávání znalostí. Je to proces, ve kterém se učíme myslet, ptát se a hledat.
Nestačí informace přijímat. Je potřeba je zkoumat, ověřovat a dávat do souvislostí. Teprve tehdy z nich vzniká skutečné poznání.
Takové učení se neděje jen ve škole. Probíhá v rozhovorech, při čtení, při řešení problémů i ve vlastní zkušenosti.
Jeho cílem není vědět toho co nejvíc, ale porozumět — a umět se ve světě samostatně orientovat.
svět k nám nemluví jen slovy, právě proto na nás často působí nenápadně a ovlivňuje naše emoce, postoje i rozhodování, aniž si to mnohdy uvědomujeme.
Pokud se tomuto působení nenaučíme rozumět, snadno se v něm ztratíme. V proudu obrazů a informací se pak stírá rozdíl mezi podstatným a nepodstatným — mezi porozuměním a pouhým vnímáním.
Porozumění ale znamená víc. Znamená ptát se: co vlastně vidím a slyším? Kdo to vytváří — a proč? Co zůstává skryté?
Svět nepochopíme jen pomocí pojmů. Lépe mu rozumíme skrze příběhy, které propojují jednotlivosti do smysluplného celku. Díky nim vidíme souvislosti, lépe chápeme události a dokážeme se ve světě orientovat. Také věda je v jistém smyslu příběhem — příběhem hledání, objevů, omylů a proměn porozumění. Přesto se na tuto sílu příběhu ve vzdělávání často zapomíná.
Příběh není jen způsob, jak něco vyprávět. Je to způsob, jak porozumět. Pomáhá nám uchopit to, co by jinak zůstalo abstraktní, roztříštěné nebo obtížně sdělitelné.
Vzdělávání neformuje jen myšlení, ale i lidský charakter. Učí nás rozlišovat, rozhodovat se a jednat — vůči sobě, druhým i světu.
Charakter není soubor pravidel. Je to vnitřní orientace, která propojuje to, co víme, s tím, jak jednáme.
Ve vzdělávání tak nejde jen o získávání informací, ale především o to, jak s nimi zacházet. Smyslem není pouze rozumět světu, ale umět v něm dobře žít.
Teprve tehdy může vzdělávání, jak připomíná Jan Amos Komenský, směřovat k formování celého člověka – bytosti, která nejen rozumí světu, ale dokáže v něm dobře žít: „rozpoznat dobré, chtít dobré a konat dobré, i když se nikdo nedívá.“
