Kontexty humanity jsou vzdělávací platformou, která vychází z přesvědčení, že stejně jako slovníkové znalosti, informace a učebnice samy o sobě ještě nevytvářejí komplexní porozumění skutečnosti. Propojujeme proto poznatky různých oborů, avšak vedle toho, co lze objektivně popsat a změřit, hledáme také kontextuální rámec, v němž mezioborově zkoumané jevy nabývají své místo ve smysluplném a hodnotovém zakoušení světa.
Jenom bych si přál, aby prvním opravdu užitečným objevem vědy bylo poznání, že je třeba bojovat právě o pochopení neměřitelného a že měřitelné je jen jeho sluhou; že vše, co člověk dělá, musí být v zásadě neměřitelné.
– Louis Isadore Kahn
S antickým Hérakleitem vycházíme z toho, že „nezjevná harmonie je lepší než zjevná“. Právě skryté, nevýslovné či nenápadné vztahy a zákonitosti otevírají možnost zakusit našemu chápání světa hloubku a řád.
Zajímá nás, jak vznikají naše představy o světě, jak se proměňuje poznání a co ovlivňuje naše rozhodování a způsob života. Otevíráme velké příběhy – o vzniku vesmíru a života, o lidské tvořivosti, kultuře, umění, hodnotách, charakteru i o tom, kam jako společnost směřujeme.
Vytváříme prostor pro otázky, dialog a setkávání lidí, oborů i generací. Naše projekty se nezaměřují na pouhé předávání informací či poznatků, nýbrž se snaží probouzet zvídavost, rozvíjet samostatné myšlení a pomáhat proměňovat poznání v odpovědné jednání.
Usilujeme o celoživotní vzdělávání, jímž člověk překračuje naučené znalosti a zároveň tvůrčím způsobem rozvíjí hlubší porozumění svého místa i druhých ve světě.
Historie projektu
V devadesátých letech dvacátého století vznikl populárně-vědecký časopis Omega: revue pro vědomí souvislostí. Cílem redakce i autorů-popularizátorů nebylo pouhé shromažďování zajímavých poznatků o společenském, kulturním a vědeckém životě, ale především odhalování vztahů mezi jednotlivými znalostmi a fakty. Hlavními aktéry projektu byli zakladatel Omegy Marek Černocký, astrofyzik Jiří Grygar, filosof Jan Sokol, literární vědec Jan Slavotínek a novinář Jiří Cicvárek. Spolupráce se vedla napříč univerzitami a akademiemi. Šlo nám o to, učit čtenáře přemýšlet a pomáhat mu vidět souvislosti, které otevírají nové horizonty. Právě v nich se ukazují hlubší vrstvy smyslu, které přesahují úzké nebo izolované poznání. Otevírají nové horizonty a prostor, kde se mohou setkávat věda, filosofie, kultura, duchovno i osobní zkušenost.
Avšak po vydání pouhých tří čísel časopis zanikl, nestihl se vyprofilovat, a navíc chyběly finanční prostředky. Tehdejší dobová situace a ani my jsme ještě nebyli dostatečně připraveni.
Projekty v rámci Kontextů humanity na tuto přerušenou linii chtějí navázat nikoli návratem do minulosti, nýbrž živým a novým pokračováním toho, co bylo započato.
Proč právě dnes?
Moderní člověk má k dispozici bezprecedentní množství informací napříč tištěnými a digitálními médii. Této otevřené bezbřehosti využívají mimo jiné autoritativní režimy a političtí vůdci k manipulování s obyvatelstvem a k ohrožení západní civilizace. Obranu proti šíření dezinformací však nezaručí vystudování toho či onoho specializovaného oboru, nýbrž kontextuální vzdělávání se, jež učí umění rozlišování, propojování a interpretování.
Ačkoliv Kontexty humanity staví na odbornosti i vědecké přesnosti, zasazují je do širších souvislostí.
Pokládají interdisciplinární otázky po smyslu poznání, vědy, techniky a jejich ukotvení ve smysluplně zakoušeném světě a demokratických strukturách evropské tradice.
Bez tohoto rámce se poznání snadno zužuje na pouhou techniku bez širšího smyslu.
Jak to myslíme?
nejprve prožívá své okolí skrze tělesnost a smyslovost, posléze jej reflektuje a nahlíží jako neustále transcendující celek, který postupně pojmenovává, popisuje a analyzuje. S tímto vědomím se pokouší poznávat různé oblasti světa, díky tomu vznikají různé vědní obory a s nimi přísnost vědeckého myšlení a přesnost výzkumu. Zároveň to ale sebou od novověku přineslo vážné riziko: navzdory velkému úspěchu moderních věd se v množství specializací postupně zapomnělo na to, že vytváří pouze reduktivní obraz zakoušené skutečnosti a tento obraz zaměnily za skutečnost samu.
Pak se snadno stane to, co vystihl už Husserl: vědy o faktech vytvářejí lidi, kteří vidí jen fakta. Moderní člověk pak pochopitelně tímto reduktivním způsobem získává čím dál více poznatků, ale čím dál méně se mu dostává smysluplného porozumění celku a orientace ve světě.
vzniká tehdy, když chápeme souvislosti mezi věcmi a jevy — ty, které výslovně pojmenováváme, i ty, které vnímáme, aniž je vyjadřujeme slovy. Světu přitom vždy rozumíme z perspektivy vlastního života a zkušeností.
Projekt Kontexty humanity chce právě tyto souvislosti znovu otevírat. Nejde jen o propojování oborů, které dnes ve škole často drží pohromadě už jen formálně provozním způsobem. Jde o něco mnohem bytostnějšího: změnit způsob, jak poznáváme svět.
Vracíme se k základním otázkám — Co je svět? Kdo jsme? Jak máme žít? Co můžeme poznat? Co je pravda? Co je dobrá společnost? Jak se vyrovnat se smrtí?
To, co vnímáme jako pevné a samozřejmé, se při bližším zkoumání ukazuje jako mnohem složitější a méně jednoznačné. Kvantová fyzika naznačuje, že realitu v měřítkách, jimiž se zabývá, nelze jednoduše chápat jako soubor jasně oddělených věcí. V současné fyzice, zejména v kvantové teorii pole, se hmota nejeví jako pouhý soubor malých pevných částic, ale spíše jako dynamika polí, stavů, interakcí a statisticky pravděpodobnostních struktur. „Částice“ tak není malý kousek hmoty v běžném smyslu, ale kvantový objekt – například vybuzení pole – který se projevuje v konkrétních interakcích, měřeních a událostech.
Kvantový svět proto poznáváme nepřímo: prostřednictvím experimentů, teorií, modelů a jejich interpretací. Zatímco logika makrosvěta je založena na tom, že když něco je, nemůže to současně nebýt nebo A.B se rovná B.A, tak kvantová logika je založena na neslučitelných představách kvantových jevů (vlnových a korpuskulárních), proto je částice cosi jako vlna, zároveň cosi jako částice a zároveň cosi jako vln-tice (wave-ticle). Toto pojetí si nezadá se středověkým sporem o univerzálie, např. o trojjedinosti boží (duch, syn a otec).
Především v přírodních vědách vymezenou přísnost výzkumu zajišťuje svojí přesností matematika. (Naproti tomu humanitní vědy musí při zkoumání člověka a kultury brát v úvahu dobu a prostředí, v nichž lidé žili. Důsledné poznání zde vyžaduje také porozumění souvislostem a významům, které samotná čísla a měření nemohou plně vystihnout.) Matematika je tak mocným nástrojem popisu vesmíru. Pracuje s ideálními strukturami, které nejsou smyslově přístupné, a přesto dokážou velmi přesně vystihovat mnohé zákonitosti chování přírody. Nejenže nám umožňuje svět popisovat, ale zároveň spoluutváří rámec, v němž o něm vědecky a filozoficky uvažujeme.
není uzavřeným stavem a souborem definitivních odpovědí. Je to trvalý pohyb hledání, v němž porozumění vzniká jako postupně se prohlubující vztah ke světu.
Touha po jistotě i po jasných odpovědích je lidsky pochopitelná, avšak jakmile se nám v té či oné disciplíně nebo v každodenním životě začne zdát, že stávající poznání je čímsi dostatečným a v sobě uzavřeným, vzniká nebezpečí rozmanitých generalizací o člověku, společnosti a světě. Z tohoto podhoubí se rovněž rodí zločinecké ideologie a autoritativní či diktátorské režimy. Ty vždy využívají slepé víry v autoritu státu a jednoho názoru na svět. Tam, kde mizí pluralita bádání, otázek, fundovaných názorů a spontaneita v hledačství moudrosti, tam mizí i živoucí myšlení a lidský pokrok.
Poznání proto není cíl, kterého jednou dosáhneme. Je to cesta — a její horizont se s každým krokem znovu vzdaluje. Augustinovsky řečeno: Hledáme, abychom nalézali, nalézáme, abychom hledali, hledáme abychom zase hledali.
Ve starém Řecku slovo mathesis znamenalo učení, poznávání a získávání vědomostí. Řecké mathema(ta) znamenalo to, co je naučeno, to poznané. Učení se byl proces rozlišování (diaíresis) a sjednocování (synagoge) čili porozumění podstatě věci v jejím celku, částech, pojmenování a vymezení. Tudíž také vidět vztahy mezi věcmi a celek tam, kde se na první pohled ukazují jen jednotlivosti.
Vzdělávání proto není jen pasivní předávání a přijímání znalostí. Je to aktivní schopnost, ve které se učíme myslet rozebíráním i shrnováním, oddělovat podstatné od nepodstatného, pravdivé od klamného a přesně vymezovat hranice mezi pojmy, učíme se rovněž klást fundované otázky a na ně hledat ověřované odpovědi.
Takové učení se neděje jen ve škole. Probíhá v dialogu se sebou samým, s druhými, při četbě nebo řešení problémů i ve vlastní zkušenosti.
Jeho cílem není vědět toho co nejvíc, ale ale porozumět a dosáhnout náhledu – jen tak se můžeme ve světě moudře orientovat a pomáhat sobě i jiným.
svět k nám nepromlouvá pouze naučenými slovy, nýbrž vnímavým zrakem a naslouchajícím sluchem. Svět na nás působí vnímáním nekonečné rozmanitosti přírodních, posléze architektonických a uměleckých tvarů, kontur a barev. Zároveň na nás působí v nekonečné rozmanitosti přírodních a hudebních zvukových vyjádřeních. I zpěv je odpoután od pouhých slov, dotýká se naší existence ve světě jinak než sama řeč. To vše na nás často působí nenápadně a ovlivňuje naše emoce, postoje i rozhodování, aniž si to mnohdy uvědomujeme.
Pokud se tomuto komplexnímu působení nenaučíme rozumět, snadno se v něm ztratíme. V proudu slov, obrazů, tónů a informací se pak stírá rozdíl mezi podstatným a nepodstatným — mezi porozuměním a pouhým vnímáním.
K poznávání, učení a porozumění tudíž náleží mnohem víc. Znamená to dotazovat se nejen po strukturách myšlení, ale také naší smyslovosti a toho, co spoluurčuje vznik toho viděného, slyšeného, pociťovaného a dotýkaného. Kde spočívá původ tohoto poznávání a co nám zůstává skryto.
Svět nepochopíme jen pomocí pojmů a definic. Příběhy nám pomáhají propojovat jednotlivosti do smysluplného celku, vidět souvislosti a orientovat se v událostech. Podobně jako podobenství, metafory nebo přísloví nám umožňují porozumět také významům, které samotný věcný popis nedokáže plně vystihnout.
V příbězích se uchovávají zkušenosti mnoha generací. Díky nim můžeme lépe chápat lidské jednání, prožívat různé situace z pohledu druhých a přemýšlet o jejich rozhodnutích. Příběhy tak otevírají otázky hodnot, odpovědnosti a smyslu — toho, co události znamenají pro náš život.
Také vědecké poznání má svůj příběh — příběh hledání, objevů, omylů a proměn porozumění. Ve vzdělávání nám jeho vyprávění může pomoci pochopit, jak k poznatkům dospíváme a proč se naše představy o světě mění.
Příběh je tak jedním ze způsobů, jak porozumět světu, sobě i druhým. Pomáhá nám uchopit to, co by jinak zůstalo abstraktní, roztříštěné nebo obtížně sdělitelné.
Vzdělávání neformuje jen myšlení, ale i lidský charakter. Učí nás rozlišovat, rozhodovat se a jednat — vůči sobě, druhým i světu.
Charakter není soubor pravidel. Je to vnitřní orientace, která propojuje to, co víme, s tím, jak jednáme.
Smyslem není pouze rozumět světu, ale umět v něm dobře žít.
Teprve tehdy může vzdělávání, jak připomíná Jan Amos Komenský v Obecné poradě o nápravě věcí lidských, směřovat k výchově celého člověka – bytosti, která nejen rozumí světu, ale dovede také rozpoznávat dobro, chtít je a uskutečňovat je v jednání, a to i tehdy, „když se nikdo zvenku nedívá ani nechválí“.
