Podstata činností kontextů humanity tkví v hledání přesahů interdisciplinární povahy, a to v rámci přírodních, společenských a humanitních věd a v reflektování nových přínosných oborů.
Vycházíme z nutného předpokladu, že nezbytným základem komplexnějšího objasňování jevů vstupujících do praktického života je zprostředkovávání poznatků a jejich souvislost, potvrzovaná růzností hledisek. Významy vztahů jsou přitom hodnotou vždy novou, přesahující jednotlivosti, mající logiku duchovního řádu.
Nebojíme se podrobovat kritice vžitá paradigmata. Kritika pravdu neohrožuje, ale upevňuje. Poznávání světa se děje na rozsáhlém podiu, kde se potkávají různé lidské orientace.
Skutečné poznání přichází skrze dialog, který je místem, kam ráda přichází pravda. Když se dva sejdou u jednacího stolu, měli by si jako partneři říct: „jsme odpovědní vůči přicházející pravdě“. Toto povědomí, že pravda vždy teprve přichází, by mělo být při všech jednáních. Rovná se konstatování – „pravda není ani ve mně, ani v tobě“, ale vynořuje se z dialogu, pokory a otevřenosti ke hledání.
Předpokladem funkčního dialogu směřujícího k pravdě je tolerance, demokratická struktura.
K cestě za poznáním je nezbytná demokracie, která počítá s neuzavřenou budoucností. Musíme jít vstříc otevřené budoucnosti, a abychom se nedopustili hrubých chyb, je nutné budoucnost chápat jako směrodatnou pro naše rozhodování. Ve skutečné demokracii platí, že pravda není věcí hlasování, ale následování. Evropa stojí a padá s dialogem o pravdě, dialog je řecký vynález související s pravdou.
Pravda, která je nade vším, volá k základní životní odpovědnosti a je universální povahy.
Není třeba verbálně zdůrazňovat žádnou filosofii ani náboženství, protože stejným pojetím směřování k pravdě by se mělo to, co považujeme za pravdivé samo vynořit. To, co přichází, nás spoluurčuje, počítá s námi, vyzývá nás. Slyšíme tu výzvu, nebo neslyšíme? Žijeme pohrouženi v minulosti, přítomnosti, nebo jsme otevřeni a nasloucháme?
Pravda není něco jako souhlas výpovědi se skutečností, ale je tím, co poskytuje světlo a povolává naši odpovědnost, v níž máme formulovat texty, prohlášení a postoje. Pravda leží spíše v oblasti výzev než v oblasti konstatování. Výroky, které činíme, mohou být ve světle pravdy vyřčeny, ale nesplývají s ní.
Pravda neexistuje v rovině definic. Co vyslovíme, může být pravdivé v tom smyslu, že obstojí ve světle pravdy, která je stejné povahy jako budoucnost, která přichází – „hledejme a snažme se pochopit“. Jde o to, zda věci, které přicházejí, mají smysl. Všechna naše rozhodování se mají dít ve světle a odpovědnosti vůči přicházející pravdě, ve které se zrcadlí smysl budoucnosti, dávající smysl přítomnosti.
Je třeba čelit relativismu, který vše zpochybňuje a vede k ohromnému vyprázdnění lidského života.
Když člověk neslyší, je doslova vtesán do přítomnosti, zúží se mu perspektiva a je vydán všanc hrátkám přítomnosti, čímž jeho život ztrácí universální rozměr.
Pravda má osvobozující moc, ale současně zavazuje a vyzývá k odpovědnosti za naše poznání a jednání; je duchovní mocí, která neustále vyzývá, abychom se rozhodovali v jejím světle.