Klasická vzdělanost aktuálně

Žijeme v době, kdy je třeba oživit zájem studentů (i vyučujících) o předměty tradičně spadající do klasické vzdělanosti. Jde především o filosofii, historii a terminologii klasické filologie, ale také o další humanitní disciplíny. Potřeba nevychází z nostalgie, nýbrž z poznání, že dané obory jsou tradičně nejosvědčenějším způsobem, jak přivádět člověka k sobě samému, k jeho podstatě a všeobecnému rozvoji jeho myšlení a jednání.

Uvedené předměty po tisíciletí pozvolna utvářely svým specifickým obsahem podstatný rys evropské civilizace. Pak ale mohutný rozvoj přírodních věd, vědotechniky a společenských věd, jakož i skepse, vzešlá z politických katastrof 20. století, způsobily odcizení současného člověka světu humanitní vzdělanosti, a tedy i tomu, jak evropský člověk rozuměl sám sobě.

S tím souvisí deficit, který v našem vzdělání vznikl likvidací celé generace humanitních vzdělanců v průběhu totalitních období našich dějin. Skutečná věda a bádání – zejména humanitní – se totiž zdravě rozvíjí pouze ve svobodné společnosti. Právě obdobím nesvobody je naše současnost stále výrazně poznamenána. Mezi humanitní vzdělaností a vědou se tak rozevřela propast, která skýtá mnohá rizika: nepřináší uspokojivé řešení, ani přijatelné směřování.

Evropa a vzdělanost

V humanitní vzdělanosti se stává tématem umění interpretace textů, respektování kontextů a otázka našeho rozumění sobě samým a okolnímu světu. Významné místo zde má i umění, v němž se zrcadlí zápas o „nové lidství“. Schopnost soudnosti, myšlení, není pouhou libůstkou při interpretaci pozoruhodných textů, nýbrž podmínkou individuální zralosti i politické kultury. Je bojem proti hlouposti a všem formám ignorantství v oblasti soukromé i veřejné. V tomto smyslu se otázka vzdělanosti stává nejvlastnější identitou Evropy, za jejíž velikány a patrony byli považováni vždy ti, kdo vzdělanosti prospívali. Evropa jako synonymum vzdělanosti je tendencí k universalismu, který vyrůstá z překračování vlastního omezení.

Nesnáze západní společnosti se odcizením a svádějící vírou v technická řešení lidských a společenských problémů prohloubila. Stává se tak paradoxně příležitostí vrátit se ke kulturním počátkům našich dějin, tzn. k dávným konceptům lidskosti, a aktualizovat je v úvahách o vzdělání.

Tradice v souvislostech

Jde o znovu zpřístupnění původních motivů touhy po autentickém vzdělání, jež formovaly evropský svět prostřednictvím vědy a filosofie. A to i přesto, že se na tyto tradiční formy vzdělání stále více pohlíží jako na překonaný způsob myšlení, hodný tak maximálně antikvární úcty. Lze se ale pokusit o „alternativní“ nahlédnutí na tradiční fenomény evropské vzdělanosti. Jde o to, ukázat je jako pramen imaginace, z něhož v dějinách vždy nově vycházely podněty k organizaci lidského života. Nezpochybnitelnými složkami této vzdělanosti je spolupůsobení žido-křesťanského etického monotheismu s řecko-římskou kulturou vzdělanosti a politiky.

Výzvou je představit spjatost těchto dvou složek tradiční vzdělanosti v nových souvislostech 21. století. Svou povahou jde o syntézu tradičního konceptu člověka a nejnovějších poznatků vědy, např. filosofických otázek kvantové teorie, průniků do makrosvěta a mikrosvěta, umělé inteligence, sociálního inženýrství či genetiky. V těchto oblastech lze oživit antické úvahy o ctnostech, o tragickém údělu člověka a o významu eticky zaměřené religiozity právě v konfrontaci s tzv. moderním vědecko-technickým přístupem k životu, který nelze přeceňovat.

Vznešená forma existence

Vzdělanost je zvláštní formou lidské ukázněnosti, formováním duchovního života, který by neměl být líčen jako nezajímavé staré haraburdí. Neměla by se tudíž pojímat ryze instrumentálně jako cesta k snadnějšímu životu, což je úloha pouze technické vzdělanosti. Od počátku Evropy, ať té antické či křesťanské, spočívala vzdělanost ve schopnosti sebeomezení, jež bylo prací na sobě samém. Tedy jako vzestup k obecnu, jako překonávání partikulárních zájmů, jako memento, abychom nevycházeli vstříc tomu, co je v nás nízké.

Vzdělanost je prvotně pozváním k vznešené formě existence, jež je schopna transcendence a osvobozuje nás od degradujících sklonů. Znamená především konfrontaci s překážkou, kterou je člověk sám sobě vždy, když rezignuje na sebeovládání a trpělivost. Překonání sebe sama, znovunabývání vlastního odpovědného já, které odolává svodům bezprostředního ulehčení života, se musí znovu ukázat jako cesta výchovy k zralosti. Tento etický rys člověka se ukázal jako jediný zdroj fungování zodpovědné společnosti.

Aleš Prázný

Beseda o tajemství evoluce

V pátek 24. září 2021 se odehraje beseda o knize Meze darwinismu. Zúčastní se jí autor knihy Jiří Vácha a známý pedagog a kněz Marek Orko Vácha. Beseda proběhne v rámci mezinárodního knižního veletrhu Svět knihy v Praze na holešovickém výstavišti v pravém křídle Průmyslového paláce na stánku P 106. Začne ve 14 hodin. Více

>>