Chelčický o moci, válce a společnosti

Petr Chelčický je nejoriginálnější myslitel českého reformního hnutí. Paradoxem ovšem zůstávají nejasnosti kolem jeho skutečné identity. Zatímco jeho dílo je známé, osobnost autora zůstává zahalena tajemstvím. Kdo se tedy za jménem Petr Chelčický ve skutečnosti skrývá?

Někteří badatelé, jako Václav Novotný, pochybují, zda je vůbec možné s jistotou určit, že se narodil v Chelčicích. Životopisných údajů je poskrovnu. Pravděpodobně se narodil okolo roku 1390 a krátce studoval v Praze. Zcela určitě se ale znal s intelektuální elitou tehdejších Čech, s Jakoubkem ze Stříbra, Janem Husem, Mikulášem z Pelhřimova, Janem z Příbramě, Janem Rokycanou a snad i Stanislavem ze Znojma.

Historik F. M. Bartoš spojoval osobu Chelčického s drobným zemanem Petrem Záhorkou, k čemuž se v dnešní době přiklání například Jaroslav Boubín. Na základě stávajících pramenů a z nich vyplývajících hypotéz to ale nemůže být stoprocentně potvrzeno. Chelčického náboženská filozofie způsobila, že společenský statut nepřijímal jako determinující fakt osudu, což je pro jeho dílo rozhodující. Zůstávají tedy jeho spisy, autor se ztratil.

Pozdní Petrův život

Podle tří velkých myslitelů překračuje Chelčického dílo hranice středověkého myšlení. Chápe ho tak T. G. Masaryk, Přemysl Pitter a L. N. Tolstoj. Zajímavá je spojnice mezi Tolstým a myšlenkami Chelčického. Slovenský lékař Dušan Makovický navštívil v roce 1901 Jasnou Poljanu a od roku 1904 se stal Tolstého osobním lékařem. V knize Jasnopoljanské zápisky zaznamenává i jeho vztah k Chelčickému. Tolstoj četl jeho Síť víry pravé v překladu Jurije Semenoviče Annenkova, vydaném Akademií věd v Petrohradě. K populární ruské úpravě Sítě víry napsal předmluvu, v níž vyjádřil sympatie k Chelčického myšlenkám. Makovického knížka dokládá i další Tolstého četbu Chelčického díla a jeho úctu k českému mysliteli.

V naší novodobé interpretaci je Chelčického jméno spojeno s chápáním české reformace v pojetí T. G. Masaryka. Problémem zůstává, zda Masaryk rozumí Chelčickému ve světle jeho spisů, nebo ho klade do své vlastní koncepce dějin, tehdy chápaných jako rozpor mezi konzervativismem a liberalismem. Na jednom místě volí termín humanitní ideál český. Pro Masaryka má svůj historický a věcný základ v české reformaci, nikoliv v liberalismu vzešlém z francouzské revoluce.

Chelčický podle Masaryka přivádí v rámci české reformace k platnosti kritiku a rozum jako nástroje církevní a dogmatické kritiky. Vnitřní motivací, stejně jako u Husa, jsou mu mravní popudy, jež vedou k odporu proti církevním dogmatům. Masaryk říká, že pro české reformátory je důležitá mravní a náboženská náprava, kterou je možné přenést i do doby aktuální. Chelčického, Komenského i Husa chápe Masaryk z hlediska pojmu člověka a jeho svobody v duchu novověku, nikoliv v zakotvení jejich vlastní doby.

Další velkou osobností českých duchovních dějin, ovlivněnou dílem Chelčického, byl odpírač násilí, války a vojenské služby Přemysl Pitter. Myšlenky křesťanského pacifismu a ovlivnění stejnou interpretací evangelia jako u Chelčického přisuzuje i L. N. Tolstému a Mahátma Gándhímu. O pacifismu, Tolstém a Chelčickém vedl dlouhé polemiky, nejdůležitější je s profesorem Masarykem a jeho příznivci. Odehrávaly se například i na stránkách Přítomnosti Ferdinanda Peroutky v letech 1930-1931 a účastnili se jich různí aktéři. Nejdůležitější Pitterova práce z období polemiky s Masarykem je Chelčický, Tolstoj, Masaryk.

Ačkoliv Pitter nebyl univerzitní myslitel a historik, dokázal proniknout do podstaty díla Chelčického velice bystře. Například píše: „Chelčický je naprostý individualista, obrací se k člověku jako jedinci a pouze od člověka-jedince očekává změnu. Nevidí společnost jako organisovaný celek, nemluví o obrácení církve, národa, státu, lidstva — to všecko jsou mu prázdné pojmy. Vidí jen člověka a od člověka jedině očekává obrácení, nápravu.“ Dále pokračuje o odporování zlu: „Pravý křesťan nezpečuje se vrchnosti, ale také jí neslouží, žádá-li něco, co Písmo a svědomí zapovídá.“ Pitter pochopil, že pacifista Chelčický nemá na mysli individualismus a svobodu jedince v novodobém smyslu, jak je to v pojetí Masaryka, ale biblický individualismus člověka osamoceně stojícího před Božím soudem a zodpovídajícího se z vlastních činů.

Chelčický a pacifismus

Vztah křesťanství ke světské moci, státu a válce nabývá v církevních dějinách různých podob.  Prvotní křesťanství v sobě stále nese osten, namířený proti používání meče a tomu, kdo jej nosí. Typickým příkladem je spis Apoštolská tradice, připisovaný Hippolytu Římskému, který popisuje společenství prvotní církve. Věřící, který se chce stát vojákem a zabíjet, bude společenstvím církve odmítnut, protože pohrdá Bohem. Důsledným dodržováním Božího příkazu se křesťan staví proti zavedené moci. Příkaz „nezabiješ“ z Desatera je brán naprosto závazně. Stejným způsobem v intenci pacifismu postupuje například Origenes.

Určitý odklon nastává v další linii teologického myšlení, reprezentované Tertulliánem, který v Apologeticu razí myšlenku, že i křesťan může být dobrým a platným občanem Říma. Ctnosti křesťana a občana Říma se mohou potkávat. Tertullianus je samozřejmě neztotožňuje, jen podotýká, že etický rozměr křesťanství může být užitečný státu, který chce být dobrým a spravedlivým státem. U Aureliua Augustina potom vztah ke státu a světské moci nabývá nové podoby. Z pravých dějin spásy je stát a světská moc vyloučena, má pouze neutrální charakter lidského uskupení, plně podléhajícího Boží vůli. Bůh je vládcem a určovatelem pravých dějin, zatímco světská moc v jakékoliv podobě je Boží vůli podřízena a má charakter pouhého nástroje, který udržuje dočasný pořádek.

Myslitelem v bouřlivé době husitských Čech, razícím myšlenky pacifismu, je pak bezesporu Petr Chelčický. Velice dobře zná pohled své doby na církevní otce a prvotní církev. Jeho pacifistické myšlenky a vztah ke státu ovšem vyvěrají z několika zdrojů. Vedle Bible pojaté podle zákona Božího je to neporušitelnost Desatera, dále důraz na osobní spásu jednotlivce, pramenící z jeho aktivity v tomto světě, vlastní pohled na církevní dějiny či starocírkevní autority nebo Chelčického úvahy o společnosti trojího lidu a její podstatě a legitimitě světské moci.

Nejznámější Chelčického traktát, věnovaný problému násilí a státu, se jmenuje O trojím lidu řeč. Je adresovaný táborskému knězi Markoldovi ze Zbraslavic. Středověká společnost ve svém důsledku vypadala jinak než naše současné představy o ní. Chelčický traktát o odmítnutí násilí adresuje radikálním táboritům, jejichž praxi kritizuje, ale pod jejichž ochranou vlastně žije. Biblický příkaz „nezabiješ“ je zde pro Chelčického naprostou autoritou, která není překročitelná. Všechny pasáže evangelií, v nichž Kristus příkaz “nezabiješ“ rozvíjí nebo mluví o snášení utrpení, jsou Chelčickému důkazem o pravé cestě.

Problémem zůstává samozřejmě Starý zákon a biblické svaté války lidu Izraele, a také apoštol Pavel a jeho list Římanům. Zde Chelčický postupuje podle své metody interpretace Bible. Není rozhodující Bible samotná, jako kniha s pouhým textem o sobě, protože jsou v ní mnohé pasáže ovlivněné tím, co je lidské. Platnost má pouze Bible interpretovaná podle zákona Kristova. Do zákona Kristova, který je univerzální a nadčasový, spadají Chelčickému Desatero, Kristovy promluvy o nenásilí, jeho slova pronesená o Poslední večeři nebo Kázání na hoře. Chelčický zákon Kristův nedefinuje ve smyslu určitého zákoníku, slouží mu totiž ke „spravování se“ lidí ke spáse a obnově církve.

V konečném důsledku přistupuje historickým pohledem nikoliv pouze ke Starému zákonu, ale i k Novému. V pasáži z listu Římanům (13, 1-7) nabádá podle něj apoštol Pavel křesťanské obce, aby se podřizovaly státu, kvůli krutému pronásledování Římem, s úmyslem nepošpinit se odporováním násilí. Není to legitimizace Říma a jeho moci. Pasáže o válkách lidu Izraele nejsou zdůvodněním pro války soudobé, protože Kristus ve svém zákoně násilí odsuzuje. Zákonu Kristovu je podřízen i samotný text Nového zákona, konkrétně listů.

Jediný legitimní boj

Důraz na osobní spásu jednotlivce, pramenící i z jeho činů na tomto světě, hraje u Chelčického v jeho pacifismu další roli. Pro pravý křesťanský život je zapotřebí odmítnout veškeré násilí, poskvrňující člověka a neshodující se s Kristovým příkladem. Jediný boj, který Chelčický schvaluje, je úplně jiného charakteru. Pasáže z listů apoštola Pavla o „bojovanie“ podle něj nejsou o násilném boji, ale o boji, v němž člověk přemáhá sebe sama. Pavlovu řeč pojímá jakožto napomenutí k boji s vlastním tělem, žádostmi a pýchou, přičemž ale nejde o podobu středověkého umrtvování těla, k němuž Chelčický nenabádá. Jedná se o otázku vlastní vnitřní opravdovosti a pravdivosti, za něž je nutno bojovat se sebou, a o určitou askezi v podobě „co vlastně nutně potřebuji k životu?“

Skutečný boj a násilí jsou pro Chelčického prokleté, protože vedou duše do zatracení. Stejným způsobem potom argumentuje proti trestu smrti. Chelčickému se představa vlastní spásy člověka se zabíjením druhých naprosto rozchází. V případě jakékoliv křivdy nastává povinnost trpělivého snášení zlého. Příkaz nenásilí se nevztahuje pouze na jednotlivce, protože platí jako závazná norma pro celou církev Kristovu. Plnění příkazu nenásilí potom Chelčickému reprezentuje právě církev prvotní.

Chelčický a autorita tradice

Chelčického vlastní pohled na církevní dějiny a autoritu tradice hraje v jeho odmítnutí násilí další rozměr. V diskusi s teology husitských Čech, kde tématem je oprávněnost války, se Chelčický střetne s argumenty, které husitům poskytli svatý Augustin, svatý Tomáš Akvinský a celá církevní tradice. Válka a boj jsou v tradičním pohledu dovoleny v případě legitimnosti člověka, jenž válku vyhlašuje, legitimnosti záměru, s nímž je válka vedena, přičemž legitimní je pouze obrana a snaha o mír. Podstatná je i legitimnost způsobu vedení války. Husité se zde pohybují, až na jedno období v dějinách radikálů na Táboře, v určitých mezích církevních autorit.

Chelčický naráží na několik diskusí, například s Jakoubkem ze Stříbra. Ve své Replice proti mistru Rokycanovi popisuje genezi celého sporu: „Také tvůj mistr Jakub, když mě kaceřoval pro moc v svém pokoji v Betlémě, řekl jsem mu, když ta moc právě u víře stojí podle tvé řeči, máš-li zprávu v evangeliu k svým skutkům, k bojům a k jiným ukrutenstvím, řekl „nic“, ale staří svatí to praví… Sv. Řehoř dí: Zapovídá se tímto přikázáním nezabiješ… Též sv. Augustýn: Rytíř, když poslouchaje moci, pod níž správně postaven jest, zabije člověka, nižádným města svého zákonem vraždou vinen nebude.“ Chelčický vychází z Kristova zákona (jako základní a dostačující normy pro každého křesťana), jenž je nadřazen církevní tradici, kterou je možné opomenout, je-li s normou zákona Kristova v rozporu. Pro Chelčického církevní tradice platí — a je hodnověrnou a příkladnou — pouze když je ve shodě se zákonem Kristovým. V připouštění války jsou Augustin a Tomáš s Kristovými slovy v rozporu, tudíž je nutné se s podobnou argumentací rozloučit.

Společnost trojího lidu, moc a její legitimita

Dalším zdrojem Chelčického pacifismu jsou mu jeho úvahy o uspořádání společnosti trojího lidu, tedy pánů, duchovních a poddaných. Odlišuje se od společenských teorií svých současníků konstatováním o podstatě světské moci. Ve společenské teorii trojího lidu byla světská moc chápána v podstatě neutrálně, protože plnila funkci, důležitou pro chod společnosti. Násilí, spojené s vykonáváním společenské funkce „strážit a chránit ostatní dva stavy“, pak bylo pouze nutným zlem, kterého se světská moc dopouštěla jako ochránce a garant řádu. Pro Chelčického podobný směr úvah přestává platit. Společnost trojího lidu není konsensem stavů, plnících svoje společenské funkce, alespoň co se týče stavu třetího, prostých lidí. Z toho vyplývá i konec pozitivní společenské funkce plněné světskou mocí. Násilí je pro Chelčického podstatou světské moci. V traktátu O trojím lidu píše: „Neb nemuož moc býti, jedině s ukrutnostmi.“

Světská moc přestala mít neutrální povahu, vyplývající z pouhého plnění uložené funkce, a začala nabývat nesporně násilného a mocenského charakteru, který je v rozporu se zásadami zákona Kristova. Tím podle Chelčického přímo brání společnosti řídit se Božím zákonem a její existence je stálým zdrojem konfliktu, ačkoliv umožňuje žít v určitém „dočasném dobru“. Používají ji pouze lidé bez vší víry a cti a nemůže být garantem skutečného pokoje a míru, pramenícího z odpuštění a příkazu nenásilí. V traktátu O trojím lidu se praví: „Proto spravedlnost a pokoj, který se zjednává mocí, jest daleko od víry Kristovy, neboť moc prospívá jenom tím, že se ti lidé zachovávají v časném dobru.“

Chelčický, vedle nemoudrosti a nerozumnosti lidí, odmítajících zákon Kristův, zdůrazňuje strach jako důležitou složku vlády světské moci. Řád podle světské moci je řádem nedobrovolným a použití represivních prostředků k tomu přímo odkazuje. Dualita dobrovolnosti řádu podle zákona Kristova a donucovacích prostředků a nedobrovolnosti řádu podle světské moci vyjadřuje diametrální rozdíl mezi oběma řády.

Petr Chelčický je myslitelem, který se hluboce zaobírá společností a státem své doby. Odmítá útlak a násilné řešení konfliktů. Nedělá si iluze o společnosti a jejích mechanismech, přitom ale zůstává pacifistou, v opozici proti jakémukoliv násilí. Činí tak vždy z pohledu věřícího křesťana a ptá se: „co bych získal, kdybych celý svět nabyl, ale své duši ztratil“.

Jan Rokyta

Autor přednáší na Fakultě filozofické Univerzity Pardubice.

Doporučená literatura k tématu
Chelčického dílo v PDF formátu v různých edicích:
https://sources.cms.flu.cas.cz/src/index.php (Díky laskavosti pracovníků Filosofického ústavu se na této adrese nachází bohatý archiv pramenů pro studium českých dějin a myšlení.)

Díky záslužné práci Jaroslava Boubína jsou k dispozici texty Chelčického dostupné pro současného čtenáře. Například:
Petr Chelčický: Síť víry. Jaroslav Boubín (ed.). Brno, Host 2011.

Sekundární literatura:

Jan Rokyta: Doba a dílo Petra Chelčického. Blansko, Almi 2013.
Jaroslav Boubín: Petr Chelčický. Myslitel a reformátor, Praha, Vyšehrad 2005.

Přednášky do škol: nabídka témat