Filosofův úběžník času

Letmo jsem pohlédl na číslo v mobilu: Jan Sokol. Prostoupila mě zvláštní, lehká úzkost. Mohl bych ještě zavolat? Čí hlas se ozve na druhé straně? Ano, vím, že kdo z tohoto světa odejde, může být pro nás více přítomný než kdykoli předtím, neboť se rozplyne časoprostorová bariéra, bytí se vymaní z moci fyzikálních zákonů.

Před třiceti lety jsme se poprvé setkali v redakčním kruhu připravované revue Omega. Jana Sokola oslovil záměr popularizovat poznání v kontextech, s vědomím souvislostí, v rámci široké mezioborové komunikace. Omega měla zrcadlit onen úběžník času, kde se vše sbíhá, horizont evoluce vědomí. Hovořili jsme o Teilhardu de Chardin. V opojném ovzduší nově nabyté svobody dokázala idea projektu spojit věřící i ateisty, vědce i umělce, lékaře, filosofy i duchovní.

Jan Sokol byl pro budoucí profilování časopisu důležitý. Byl filosofem se zájmem o širokou škálu dalších oblastí, od historie, antropologie či religionistiky, až po přírodní vědy, matematiku, techniku a politiku. Měl za sebou i působení v tehdejším Federálním shromáždění, nemluvě o tom, že patřil mezi první signatáře Charty 77 a byl nejen zetěm, ale i nositelem odkazu filosofa Jana Patočky. Reprezentoval zkušenost, která je nepřenosná.

O revue Omega byl velký zájem. Možná až příliš. Přitahovala řadu výrazných osobností, noví a noví zájemci chtěli být u toho. Jenomže neusměrňované nadšení mnohých (včetně mého) vedlo k překotnému nabalování finančně stále méně stabilního hvězdného obra, což neodvratně znamenalo jeho krátký život. Revue vyšla pouze třikrát, aniž se v duchu původní myšlenky stihla vyprofilovat. Zůstala prázdnota z nenaplnění a samozřejmě dluhy.

Krach Omegy byl především pro mne (jako iniciátora a manažera) těžký, ale i zasloužený. Aktéři se rozešli, příběh skončil. Člověk toho v takové chvíli moc nečeká. Jan Sokol za mnou ale v tichosti přišel a jen tak, beze svědků mi nabídl pomoc. Možná si v duchu řekl: neuřídil nadšení, vymklo se mu to z rukou. Jenomže při tom nezůstal. Dokázal sdílet velký sen, ale i chladné probuzení, když se sen rozplynul.

Čas šel dál a já se nepoučil. Za pár let jsem Janu Sokolovi barvitě líčil další projekt, ještě podstatně víc megalomanský. Poslouchal bez viditelného údivu, působil klidně, zdálo se mi, že se zaujetím. Jako by čekal, že to muselo přijít. „Tentokrát bude všechno jinak“, říkal jsem, „povede se to“. Cílem bylo propojit podnikání a neziskové aktivity v jedné společnosti. S manželkou jsme projekt nazvali řeckým slovem „energeia“, což znamená hybnost-činnost-uskutečnění.

Hybnost měla udělovat spoutaná energie vody, což si žádalo miliardovou investici na stavbu vodní elektrárny. Začínali jsme sami, bez peněz, odborných znalostí, zkušeností, kontaktů a jakéhokoli personálního zázemí. Jan Sokol měl právě za sebou působení v Tošovského vládě a stal se profesorem na Karlově univerzitě, kde zakládal Fakultu humanitních studií. Opakovaně a trpělivě mi naslouchal, byl kdykoli k dispozici, ptal se, radil, doporučoval. Věnoval se člověku, kterému bych já sám už nedůvěřoval. Jeho pracovna byla plná cigaretového dýmu a plná povzbuzení.

Procházeli jsme dlouhou, klikatou a nesnázemi dlážděnou cestou. Osud projektu mnohokrát visel na vlásku. Držela nás vize, slovo a často jen úzkostná modlitba v bezvýchodných situacích. Získávali jsme vlastní nepřenosnou zkušenost, vedoucí k pocitu až nadzemské odpovědnosti. Nakonec je ze všeho těžko uvěřitelný příběh, po kterém se cesta obloukem vrací k původním myšlenkám Omegy.

Naposledy jsem se s Janem Sokolem setkal u něj doma. Seděli jsme na slunci, v tichosti a klidu jeho zahrady. Vysvětloval jsem podrobnosti k zamýšlenému videu, které jsme následně natočili pro náš projekt Kontexty humanity. Obsahem měly být jeho úvahy o etice.

Jan Sokol odešel ve chvíli, kdy se svět rychle mění. Jak bude společnost po pandemii vypadat? Má naše snažení ještě smysl? Najdou se lidé, schopní a ochotní naslouchat? Jakého poznání se má člověku dostávat? Platí ještě přesvědčení Jana Sokola, že nejhlubším a nejpevnějším základem morálky – stejně jako všech náboženství – je vděčnost?

Smyslem dřívější Omegy a dnešních Kontextů humanity je v poznání od starověku po současnost ozřejmovat skrytá spojení a odhalovat smysl. Slovy Exupéryho – určité uspořádání kamenů může tvořit chrám, který dokáže polapit Boží ticho, jež není podstatou kamenů, stejně jako písmena nejsou podstatou básně.

Jan Sokol byl jedním ze stavitelů takového chrámu. Patří mu za to hluboký dík.

Marek Černocký