Bergson: evoluce jako tvořivý vývoj
Darwinově verzi evoluce bývá vytýkáno, že princip přirozeného výběru, na němž stojí, je veden čistou náhodou a že je slepý. Vývoj živých organismů tkví v nepředvídatelné změně podmínek, na něž má daný druh nějak reagovat, a přežije prostě ten nejsilnější, aniž by byl vývoj nějak záměrně řízen nebo někam cíleně směřoval.
Ve filosofické tradici existuje jeden zajímavý pokus, jak myšlenku evoluce zachovat, a přitom její zmíněný základní princip modifikovat, oživit a vtisknout mu nějaký smysl. Autorem pokusu byl slavný francouzský myslitel Henri Bergson. Byl to nejen bystrý a podnětný filosof, ale i vynikající literát, jehož texty i přednášky měly skvělý styl a elegantní ráz, jak to ostatně ve francouzské filosofické tradici bývá dobrým zvykem. Nikoli náhodou se stal roku 1927 laureátem Nobelovy ceny za literaturu.
Klíčová role vědomí
Bergson bývá ve filosofii počítán mezi tzv. vitalisty: zastával názor, že život se nemůže zrodit z neživé hmoty a že ho musíme brát jako nezávislý princip. Jeho filosofie je proto dualistická, a to se projevuje v mnoha jeho úvahách, jimiž dokázal pokrývat velmi rozsáhlé oblasti myšlení (fyziku, psychologii, filosofii, náboženství či sociální vědy). S ohledem na polemiku s evolucionisty stačí nicméně připomenout, že pro Bergsona byla hmotná stránka reality pasivní, neschopná jakkoli pracovat sama na svém vlastním vývoji, pohybu či růstu, neboť „zkušenost“, smíme-li to tak říci, kterou činí s realitou, se v ní (či na ní) jen netečně vrství a maximálně ovlivňuje její kvantitativní proměny. Život, jako druhá svébytná složka reality, se naopak vyznačuje niterným vzmachem k růstu, k samostatné organizaci a ke snaze zachovat se. Vyznačuje se také existencí v čase a schopností vrstvit, podržet a dále využívat svou vlastní zkušenost.
V lidských bytostech navíc dosahuje tento „élan vital“ (jak živoucímu principu Bergson také říká) svého završení v podobě skvělého orgánu – vědomí. Vědomí je propojeno s biologickou „hmotou“ („sídlí“ v mozku), ale je na ní organizačně nezávislé. Je to orgán, v němž je do nejvyšší míry vystupňovaná schopnost všeho živého být sám sebou, vědět o sobě a ukládat v paměti prožitou zkušenost k dalšímu upotřebení. Obecně se soudí, že slavný román Marcela Prousta Hledání ztraceného času je právě takovým bergsonovským šmátráním v paměti, jehož prostřednictvím si chce hlavní hrdina nejen připomenout dávno minulé události, ale lépe porozumět tomu, co prožívá právě nyní.
Čas a paměť
Vědomí, jak je zřejmé, se prostírá v čase, nikoli v prostoru. Díky této zvláštnosti uniká jak vědomí, tak podstata života popisům exaktní vědy. Bergson totiž tvrdí, že věda a pod jejím vlivem často i filosofie prakticky od počátku popisovala celou realitu, včetně času a živých organismů, spíše „prostorově“. V prostorových, geometrických dimenzích se vskutku snáze myslí, zdají se být totiž stabilní, izomorfní, homogenní, přesněji měřitelné atp. Čas naopak plyne, uniká a hůře se vymezuje.
Dokladem toho je, že i časové míry mají dosud nápadně „prostorový“ ráz – běh času znázorňujeme například šipkou nebo kroužením hodinových ručiček, vždy tedy pohybem v nějakém prostoru. Nikoli náhodou fyzika Bergsonovy doby, dlouho omezovaná eukleidovsko-newtonovským paradigmatem, postaveným na prostorově pojímaných parametrech reality, zaznamenala radikální obrat právě v okamžiku, kdy se stal klíčovým problém času – na jeho řešení stojí Einsteinova teorie relativity (Bergson se teorií relativity hojně zabýval).
Živý organismus má jednu velkou přednost, umocněnou ještě případnými stupni vědomí: umí si „pamatovat“ své prožitky a umí pak následně přizpůsobit své chování novým vnějším podmínkám. I když je často vnější podnět týž, díky tomu, že si jej pamatujeme z předchozí zkušenosti, můžeme k němu (často i s předstihem) zaujmout jiný postoj: vyhnout se mu, připravit se na něj, využít jej atp. To živé tvory činí kreativními. Organismy proto své pozice a stavy nemění jen pasivně vlivem vnějších impulsů, ale tvořivě, pokaždé trochu jinak. Tím mohou měnit jak tyto vnější podmínky, tak i sebe sama.
Tvořivý vývoj
Bergson proto o evoluci mluví jako o „vývoji tvořivém“, který musí nutně nahradit teorii o slepém a nahodilém dění přirozeného výběru, na němž stavěl Darwin. A ještě něco: schopnost předjímat znamená také schopnost rozhodovat se, a tedy schopnost být svobodný. Živé organismy, a člověk zvlášť, jsou jak tvořivé, tak i svobodné. Jsou pak ovšem i zodpovědné za to, co činí. Tak se i do biologického výzkumu dostává etika, tedy něco, na čem se mohou dál stavět úvahy o společenském rozměru lidského bytí.
Bergson byl věřící. Narodil se do židovské rodiny a po celý život byl se svými soukmenovci v citlivém kontaktu, konvertoval nicméně ke křesťanství. Jeho vlastní koncepce se mu tak zdála být velmi vhodným prostředkem, jak elegantně sloučit myšlenku evoluce (jež zpočátku dost otřásla dobovým křesťanstvím, ale kterou už zřejmě nebylo možné opomíjet) s myšlenkou, že za tím vším přece jen stojí Bůh, tedy bytost, která živým organismům dovedla vnuknout tvořivost, svobodu a odpovědnost.
Ať už si podle Bergsona jako lidé představujeme boha jakkoli (často naivně), tyto principy jsou tím, co můžeme směle pokládat za zásah boží bytosti do běhu světa, a vidět v nich pobídku i poselství, smysl našeho života. Člověk v tomto ohledu není nahodilým produktem slepého výběru, ale bytostí, jež stojí na vrcholu vývoje, jehož dynamika je zakódována v základech živých organismů. I těm, kteří nepotřebují v evoluci předpokládat boží zásah, nabízí Bergson elegantní variantu otevřeného, seberegulujícího vývoje živých organismů a možnost lépe pochopit jeho mechanismus.
Protiklad hmoty a života jako protiklad statičnosti a tvořivé dynamiky aplikoval navíc Bergson zajímavým způsobem i na náboženství a na lidskou společnost. Rozlišoval tzv. statické náboženství a statickou společnost, jež se vyznačují pasivitou, neochotou k novotám, uzavřeností, slepou poslušností normám a kultem autoritativních vůdců; a proti tomu tzv. dynamické náboženství a na něm postavenou dynamickou společnost, obojí naopak otevřené a tvořivé, a navíc oceňující nebojácné a invenční jedince, jimiž se nechávají radostně vést. Bergson tím předjal slavné členění společnosti na uzavřenou a otevřenou, tedy na totalitní a demokratickou, jak je později rozpracoval ve vlivnější variantě Karl Raimund Popper.
Ivan Blecha
Autor je profesorem na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci.