Rádlovský ideál pravdy

Následující poznámky jsou tvořeny výpisky a citáty z rozhovoru Aleše Prázného s Jakubem S. Trojanem:

Smysl se vynořuje ze souvislostí a pravda přichází skrze dialog; „pravda není ani ve mě, ani v tobě – pravda není, pravda přichází…“

Pravda, která je nade vším, volá k základní životní odpovědnosti a je universální povahy.

Místem, kam pravda ráda přichází je dialog. Když se dva sejdou u jednacího stolu, měli by si jako partneři říct: jsme odpovědní vůči přicházející pravdě. Toto povědomí, že pravda vždy teprve přichází, by mělo být při všech jednáních. Rovná se konstatování – „pravda není ani ve mně, ani v tobě“. Pravda přichází v dialogu, v pokoře a otevřenosti ke hledání. Nikdo pravdu nevlastní, správné poznání je oběma darováno, pokud se v pokoře otevřou pravdě.

Předpokladem funkčního dialogu směřujícího k pravdě je tolerance, demokratická struktura. Evropa stojí a padá s dialogem o pravdě, dialog je řecký vynález související s pravdou.

Demokracie je důležitá v tom, že počítá s neuzavřenou budoucností. Jdeme vstříc otevřené budoucnosti, a abychom se nedopustili hrubých chyb, musíme budoucnost chápat jako směrodatnou pro naše rozhodování. Musíme se například umět pozvednout nad stranickost, i když je to těžké. Strana, hnutí, spolek by měly vždy stát v odpovědnosti vůči pravdě, která přichází…

Ve skutečné demokracii platí, že pravda není věcí hlasování, ale následování.

Pravda není v plnosti dosažitelná; pro člověka je cestou, směřováním k pravdě.

Pravda není něco jako souhlas výpovědi se skutečností, ale je tím, co poskytuje světlo a povolává naši odpovědnost, v níž máme formulovat texty, prohlášení a postoje. Pravda leží spíše v oblasti výzev než v oblasti konstatování. Výroky, které činíme, mohou být ve světle pravdy vyřčeny, ale nesplývají s ní.

Pravda je stejné povahy jako budoucnost, která přichází – „hledej a snaž se pochopit“. Jde o to, zda věci, které přicházejí, mají smysl. Všechna naše rozhodování se mají dít ve světle a v odpovědnosti vůči přicházející pravdě.

Pravdě je třeba přisoudit duchovní dominanci, veškeré vztahy a jejich smysl jsou duchovní povahy.

Ve světle pravdy máme vypovídat a zaujímat postoje, veřejný život je jen skromnější částí života duchovního.

Osvobození pravdy se děje na rozsáhlém podiu, kde se potkávají různé lidské orientace.

Je třeba čelit relativismu, který pravdu zpochybňuje – relativismus vede k ohromnému vyprázdnění lidského života, který směřuje jen ke konzumu, jakožto jedinému smyslu, který se falešně zdá být hmatatelný.

Není třeba verbálně zdůrazňovat žádnou filosofii ani náboženství, protože stejným pojetím směřování k pravdě by se mělo to, co považujeme za pravdivé samo vynořit.

Poznání, vzdělávání, si nemůžeme dovolit zúžit do roviny osobní, musí se týkat universa jako celku, dějin, světa, základních otázek – „proč je svět, proč tu jsme?“

To, co přichází, nás spoluurčuje, počítá s námi, vyzývá nás. Slyšíme tu výzvu, nebo neslyšíme? Žijeme pohrouženi v minulosti, přítomnosti, nebo jsme otevřeni a nasloucháme?

Když člověk neslyší, je doslova vtesán do přítomnosti, zúží se mu perspektiva a je vydán všanc hrátkám přítomnosti, čímž jeho život ztrácí universální rozměr.

Cesta k pravdě je duchovní mocí nad člověkem, poznáte cestu k pravdě, která vás osvobodí.

Pravda má osvobozující moc, ale současně zavazuje a vyzývá k odpovědnosti za naše poznání a jednání, je duchovní mocí, která neustále vyzývá, abychom se rozhodovali v jejím světle.

Pravda neexistuje v rovině definic. Co vyslovíme, může být pravdivé v tom smyslu, že obstojí ve světle pravdy, která je „zářící hvězdou na konci času“, kde se zrcadlí smysl budoucnosti, dávající smysl přítomnosti.

Lidové noviny: Rozhovor s Jakubem S. Trojanem (2017)
https://ceskapozice.lidovky.cz/tema/ladislav-hejdanek-90-let-hyperkritickeho-filozofa