Těžký problém novodarwinismu

Představme si člověka, který nevyznává žádnou náboženskou tradici. Mimo tyto tradice hledá odpověď na otázku, jak vzniklo lidstvo. Jako první se mu nabídne současná evoluční biologie. I ta má ale svůj vývoj.

Od dob, kdy Carl Linné zařadil vše živé do kategorií rostlinných a živočišných druhů, má v nich člověk místo jako „Homo sapiens“. Ačkoli byl Linnéův nehybný a nevývojový obraz živé říše později překonán evolučním myšlením, člověk zůstal v systému živých bytostí jako „první mezi rovnými“. Nový evoluční přístup (novodarwinismus) na sebe ovšem bere úkol vysvětlit i člověka (včetně jeho vzniku a podstaty) pouze přirozenými silami, tedy bez jakékoli mytologické či náboženské tradice.

Je třeba si uvědomit, že první polovina 19. století už sice neuvažovala závazně křesťansky nebo judaisticky, ale ve většině vzdělaných hlav byla myšlenka Boha judeo-křesťanské tradice samozřejmá a výchozí. Postupně zrající evoluční ideu zradikalizoval Charles Darwin v roce 1859 tím, že za hlavního „tahouna“ evoluce, za její tvůrčí sílu, prohlásil přírodní výběr. Pokud přírodní výběr vysvětluje vznik toho, co se nám na živých bytostech jeví jako účelné, pak není nadále třeba hledat zdroj účelnosti v nějaké mimosvětské, božské příčině. Darwinova myšlenka vzbuzovala od počátku odpor těch, kdo věří v Boha-tvůrce, a toto napětí probublává v různých formách dodnes.

Válka proti náboženství

Darwin byl spíš skromný agnostik („nevíme, jak to s původem světa je“), než ateista. Dnešní „novodarwinismus“ ale vstoupil na jinou rovinu. O „mechanismech“ evoluce se toho ví mnohem víc, evoluční teorie do sebe pojala Mendelovu genetiku a řadu dalších disciplín a v polovině minulého století triumfovala jako univerzální vysvětlení evoluce všeho živého, včetně člověka. Přírodní výběr, prosévající zcela náhodně vzniklé mutace, byl závazně prohlášen za jedinou „usměrněnou“ (tj. tvůrčí) sílu evoluce směrem ke komplexnějším formám („adaptacionismus“).

Věda, zvlášť přírodní, má v naší době neotřesitelnou autoritu a vysvětlení podstaty člověka jako produktu náhodných přírodních procesů ovládlo evoluční (a obecně intelektuální) diskurz. Popularizátoři novodarwinismu dotáhli myšlenku do důsledků, a někteří dokonce vyhlásili válku náboženství (Dawkins, Dennett, Hitchens, Harris). Člověk se tak stal výtvorem „slepého hodináře“ se všemi důsledky pro jeho sebe-vědomí, odpovědnost a mravnost. Velké církve rezignovaly a prohlásily novodarwinovský adaptacionismus za součást božího tvůrčího plánu.

Evoluční „novinky“

Před novodarwinismem však není třeba se sklánět tak hluboko. Na poli evoluční biologie nikdy neutichly „nepravověrné“ hlasy, často velmi zvučných jmen – Woese, Ohno, Margulisová, Gould a další. O podstatném přispívání přírodního výběru k evoluci nepochybuje nikdo (tím méně o faktu evoluce), zdůrazňují se však ještě další evoluční síly: sebeskládání, sebeorganizace a biofyzikální zákonitosti vůbec, embryonální tlaky a vnitřní výběr, konzervativnost genetických homologií, neredukovatelné genové komplexy u kořene embryogeneze orgánů atd.

S těmi se novodarwinismus ještě nevyrovnal; ostatně bádání o těchto „strukturálních“ konkurentech přírodního výběru je na začátku a teprve uvidíme, jaké doplňky přírodního výběru další vývoj přinese. Už dnes je ale jasné, že v evoluci a utváření organismů se uplatňují specifické systémové zákonitosti, které připouštějí „nelineární“, nepředvídatelné účinky, jevící se mj. jako „evoluční novinky“ (analogie náhlých změn skupenství ve fyzice).

Schopnost prožívat

Když jsem začal sbírat materiál ke knize Meze darwinismu, měl jsem za sebou 25 let výzkumné práce v jednom z biologických ústavů tehdejší Československé akademie věd, a po roce 1989 také zkušenosti s výzkumem genetiky „civilizačních“ nemocí na lékařské fakultě. Některé z mých vlastních výzkumů přinášely výsledky, jež se daly zařadit pod hlavičku „biologického strukturalismu“. Od mládí jsem se souběžně zabýval i filosofií, v posledních letech hlavně fenomenologií, analyzující obsah naší vnitřní zkušenosti (fenomenologie, založená naším krajanem Edmundem Husserlem, je pevně zakořeněná v evropské filosofické tradici a sahá až k Platónovi). Uvědomoval jsem si naléhavě, že život bez jeho vnitřní, prožitkové stránky, nemůže být vůbec brán vážně. Prožívání jako takové je to nejjistější, co máme. Svoji schopnost prožívat si navíc umíme promítnout i do jiných živých bytostí. Detaily jejich prožívání studuje zvláštní věda (zvířecí psychologie), ale v zásadě máme průhled do toho, co je prožívání jako takové. Je to jev kategoriálně odlišný od všeho, co nám ukazují ty stránky skutečnosti, jež studuje fyzika.

Pokud si evoluční teorie dělá nárok na úplné vysvětlení živé přírody a člověka, nemůže se vyhnout vysvětlení evoluce vědomí. Biologie však v tradici moderní vědy, kořenící v 17. století (Newton, Galilei, Descartes), hledí na živé bytosti zvenčí („ve 3. osobě“) a nemá metodologii pro zkoumání vnitřní, prožitkové zkušenosti. Tuto roli plní filosofie, zvláště fenomenologická, která mj. vynáší na světlo „fenomenální vědomí“, tedy zásadní jev, že vždycky jsem si vědom toho, že zrovna myslím, jdu, píšu – že vždycky „vím, že vím“. Fenomenální vědomí je velmi zvláštním, ale v našem životě naprosto všudypřítomným, a dokonce nepřerušovaným fenoménem. Vztah tohoto vědomí k naší tělesné stránce (té, která je principiálně přístupná fyzice) zůstává „těžkým problémem“ (termín Davida Chalmerse).

Hádanka evoluce

Hádanku evoluce člověka není možné pokládat za vyřešenou, dokud není vyřešen tento „těžký problém“; na něm se dosud rozbíjejí snahy evolučních biologů i mnohých filosofů. Samo sebou se mi proto při psaní knihy nabídlo postavit „fenomenální vědomí“ do cesty nároku adaptacionistů na vysvětlení celého člověka a jeho evoluce. Biologický význam fenomenálního vědomí nebyl dosud ukázán, a to je také důvod, proč vědomí nemůžeme pokládat za produkt přírodního výběru: fenomenální vědomí je pro přírodní výběr neviditelné.

Jednotlivé myšlenky, popsané v knize Meze darwinismu, do sebe zapadají: I když hledíme na živé bytosti jen zvnějšku, nemůže je novodarwinismus beze zbytku vysvětlit. V evoluci se uplatňovaly i fyzické faktory, které vymezovaly evolučnímu proudu koryta, jimiž se mohl ubírat. A namístě je otázka, jaké požadavky klade na evoluci organismů nezpochybnitelný fakt, že živé bytosti také prožívají. Lidské a do jisté míry i animální vědomí se koncentruje okolo prožitku „já“, čemuž na straně tělesné nejlépe odpovídá systémové uspořádání se svou tendencí k jednotě; proto je třeba zdůraznit tvůrčí úlohu biofyzikálních faktorů jako půdy, ze které systémové, tj. celostní uspořádání vyrůstá. Pouhý princip „adaptace“ na podmínky prostředí je vůči systémovým požadavkům při výstavbě organismu hluchý.

Souhře přírodního výběru, biofyzikálních principů a schopnosti prožívat ještě dobře nerozumíme. Ve všech těchto oblastech je nutné mít trpělivost a počkat na další poznatky. Už dnes se však zdá být jisté, že pouhý přírodní výběr není jedinou tvůrčí příčinou evoluce.

Jiří Vácha

 

Jiří Vácha: Meze darwinismu (apendixy)

Jiří Vácha: Meze darwinismu – kniha

Aleš Prázný: Meze darwinismu a cesta k filosofii (recenze)

Jiří Vácha – článek v Lidových novinách

Jiří Vácha o knize Meze darwinismu

Seminář: Jak učit o evoluci

 

Jak učit o evoluci

Záznam semináře můžete sledovat zde. Proběhl ve středu 13. října 2021 v pardubickém Divadle D29 a také na platformě YouTube. Pořádali jsme ho společně s Univerzitou Pardubice. Byl určen přednostně pedagogům středních škol. Hosty byli prof. Jiří Vácha (autor nedávno vydané knihy Meze darwinismu) a Marek Orko Vácha. Hlavním tématem byly současné evoluční teorie ve

>>