Tolkien a jeho cesta do Středozemě

Existují průzkumy, které se pokusily změřit význam a dosah jednotlivých literárních děl v průběhu 20. století. V několika z nich vyšel vítězně Pán prstenů J. R. R. Tolkiena. Kniha oslovila čtenáře nečekaným autorským stylem a k údivu mnoha odborníků se stala jednou z nejvlivnějších. Trend pokračuje i po vzniku filmové verze. Výtisků se každoročně prodá ještě víc než v předchozím roce. V čem spočívá tajemství úspěchu Pána prstenů?

Tento hrdinský epos vyšel v letech 1954 a 1955. Jeho ohlas byl překvapivý a doslova zaskočil řadu kritiků. Nevěděli si s tím rady. Už v roce 1937 vyšel Hobit, který byl přijat s nadšením. Byl chápán jako dětská knížka, natolik zdařilá, že nakladatel žádal spisovatele o pokračování. Tolkien se do něj pustil, ale to, co mu vyrostlo pod rukama, není ani pokračování Hobita, a není to ani pro dětského čtenáře. Někteří kritici měli pocit, že jde o jakousi infantilní literaturu nebo že si Tolkien spletl století. Takhle se přece dávno nepíše.

Úspěch zaskočil i samotného autora. Dlouho se domníval, že jeho tvorba bude zajímavá snad pro několik málo podobně potrefených osob. Z ohromného ohlasu byl na rozpacích. Proč právě toto dílo? Jednou z možných odpovědí je Tolkienova pozoruhodná teorie tvůrčí fantazie. Možná úspěch souvisí s tím, jak chápal svoji tvorbu a jak rozuměl tajemství tvůrčí fantazie. Jako profesor filologie na univerzitě v Oxfordu se zabýval velkými spisovateli a básníky. Podobně jako oni se domníval, že fantazie není zřídlo nahodilých představ, ale nástroj vnímání. Že umělec ji užívá jako čidlo, kterým ohledává skryté stránky skutečnosti.

Nástroj vnímání

Životopisec Tolkiena Humphrey Carpenter to ilustruje epizodou z jeho mládí. Jako vysokoškolský student snil Tolkien o tom, že se stane velkým básníkem. Pár básní dal přečíst podobně nadanému příteli, který později padl v 1. světové válce. Přítel mu řekl: ty básně jsou ohromně silné, o čem jsou? Tolkien odpověděl: nevím, ale pokusím se to zjistit. Příhoda se podobá slavnějšímu příběhu samotného zrodu Hobita. Tolkien, už jako mladý akademik a otec rodiny, znaveně opravuje ve své pracovně písemky studentů. Na jedné nechal student bílou stránku a Tolkien z náhlého popudu vezme pero a napíše: V jisté podzemní noře bydlel jeden hobit. Větu si přečte a řekne si, že by stálo za to zjistit, kdo to ti hobiti vlastně byli. Stane se z ní úvodní věta budoucí knihy.

Tolkien byl nadán ohromnou schopností vnímat „hudbu řeči“, jak tomu říkal. Dokola si opakoval slovo „hobit“ a pokoušel se uhodnout příběh, který se za ním skrývá. Tak postupoval ve své literární tvorbě. Pán prstenů má zhruba tisíc stran, vznikal čtrnáct let. Ne snad, že by Tolkien každý den připsal několik odstavců. Uměleckou inspiraci chápal v duchu antické tradice jako políbení múzou. Když měl pocit, že múza mlčí, klidně celý rok nenapsal ani čárku.

Mnohem déle vznikaly Tolkienovy Dějiny Středozemě, jež nikdy nedokončil. Čtyři roky po jeho smrti vyšel péčí syna Christophera Silmarillion, který ale představuje zlomek celkové literární pozůstalosti. Je v ní totiž pět tisíc stran textů, jež dohromady vydaly na dvanáct svazků kompletních Dějin Středozemě. Obsahují vícečetné rozvrhy základních příběhů. Představují tvorbu, přesněji řečeno objevování Středozemě, kterým se Tolkien zabýval šedesát let, aniž by ho dokončil. Z jeho ruky nikdy nevyšla definitivní tečka. Během svého života publikoval pouze několik procent toho, co napsal.

Mapování Středozemě

První rozvrhy příběhových celků jsou z doby, kdy jako voják během 1. světové války onemocněl zákopovou horečkou. Z Francie byl převezen do vojenského špitálu, kde strávil zbytek války. Tam napsal první příběhy a na pláních Středozemě se pohyboval až do své smrti v roce 1973. Podle některých životopisců se s určitou nadsázkou dá říci, že strávil víc času ve Středozemi než v Oxfordu. Je to vlastně autor jedné knihy. Akorát že ta kniha představuje celý literární vesmír, z něhož je Pán prstenů jen malá epizoda. Ne náhodou jsou nepostradatelnou složkou jeho výpovědi mapy. Měl pocit, že Středozem spíš objevuje, než vymýšlí. A z jeho dopisů čtenářům vyplývá, že sám sebe nepovažuje za jedinou autoritu na význam toho, co napsal.

Něco podobného u něj platí pro jména. Říká, že u něj většinou všechno začíná jménem. Jako duchovně založený člověk odvozoval vznešené poslání člověka pojmenovávat skutečnost od biblického příběhu, kde je řečeno, že Bůh stvořil všeliké tvorstvo, a pak překvapivě zavolal člověka, aby se ho zeptal, jak se který tvor bude jmenovat. Pozoruhodným způsobem se zde protíná Tolkienovo vzdělání jazykovědce s jeho duchovním ukotvením. Je přesvědčen, že pravá jména cosi napovídají o povaze a příběhu pojmenovaného. Z toho důvodu miloval místopis staré Anglie, staré mapy a místní označení všelijakých údolí, vesnic nebo osad. Když slyšel jména, přemýšlel o příbězích, jež se v nich skrývají. Je to obdoba toho, co u nás známe jako Hrdlořezy, Mrsklesy nebo Holostřevy.

Ještě víc Tolkien miloval staré herbáře, zejména lidové názvy bylin, o kterých taky soudil, že prastará lidová moudrost je pojmenovává intuicí, jež dnes už vymizela. Jde o názvy jako je kokoška pastuší tobolka nebo svízel přítula. Ještě příznačnější jsou indiánská jména, což známe například z knih Karla Maye. Do nich se přímo dostávají příběhy ze života jejich nositelů. Typický je slavný film s Kevinem Costnerem, jehož hrdina se jmenuje Ten, který tančí s vlky. Jeho milou je Ta, která stojí s pěstí. Indiánská jména potřebují sloveso, jež napovídá příběh.

Tolkien obdivoval staré jazyky. Specializoval se zejména na anglosasštinu, fascinovala ho zejména prastará jména, byl přesvědčen, že mají specifickou vůni. Národní jazyky považoval za kolosální hudební skladby, za úžasnou a adekvátní zvukovou reprezentaci skutečnosti. Když poprvé slyšel finštinu, aniž by zbla rozuměl, měl zážitek téměř mystický. Proto je finština zdrojem vznešeného elfského jazyka Quenya. Stejně na něj zapůsobily nápisy ve velštině, jež jako malý kluk se svým bratrem sledoval nádraží, kterým projížděly vagóny s dlouhými názvy měst a městeček. Ne náhodou je velština inspiračním zdrojem druhého elfského jazyka Sindar. I doly Moria znal nejprve jen jako jméno, ze kterého vyrostl jejich příběh.

Dvojí nadání

Jak tedy jeho představivost fungovala? Co se v ní dělo těch čtrnáct let postupného vzniku Pána prstenů? Podle Tolkiena se jména řetězí v příběhy, příběhy se větví, propojují a zapouští kořeny. Literární tvorba se podobá růstu lesa. Ze semínek jsou malé rostlinky, keře, kmínky, pod zemí kořeny, nad zemí koruny, jež se propojí do celistvé klenby, až vznikne lesní říše. Příběhy se také větví, zapouští kořeny a postupně vytváří příběhový svět, tedy prostředí, do kterého lze vstoupit, ocitnout se v něm a zakusit jeho svébytnou kvalitu. Je to kouzelný prostor, utkaný podle jakéhosi hlubinného vzorce, který ale autor nevymyslel.

Podobně postupuje filolog, když na základě starších a ještě starších slovních tvarů proniká do minulosti proti proudu času. Metodou takzvané filologické archeologie se propracovává stále hlouběji snad až k praslovům, zrcadlícím dávnou skutečnost. Archeolog z úlomků několika kostí doplní představu prehistorického tvora. Podobně je možné považovat lingvistické úlomky v podobě starých názvů za ozvěny dávných světů.

V této souvislosti stojí za zmínku, že u zrodu Středozemě stál inspirační zážitek, který měl Tolkien díky středověké básni, v níž se vyskytuje slovo Eärendil. Když se s tím slovem setkal, zdálo se mu, že zaslechl ozvěnu dávné říše, a rozhodl se ji objevit. V jeho tvůrčím úsilí se takto propojuje dvojí nadání, jež jen zřídka sídlí v jednom lidském nitru. Byl ohromnou fantazií obdarovaný básník, a zároveň pečlivý a svědomitý jazykovědec. Pán prstenů by těžko mohl vzniknout, kdyby měl jen jedno z těchto nadání.

Literární říše

Tím se dostáváme k druhému charakteristickému rysu tvůrčí fantazie podle Tolkiena. Prvním je fantazie jako nástroj vnímání, zmíněné čidlo. Druhým je pak skutečnost, že fantazie tíhne k celistvosti. Svého vrcholu dosahuje tehdy, když vznikne nový svět či nová říše. Vrcholným uskutečněním jejího potenciálu je světotvorba. Tolkien vychází z předpokladu, že náš vezdejší svět je v jistém smyslu umělecké dílo nebeského vypravěče, který stvořil jednotlivé lidské bytosti ke svému obrazu, jak se to píše na začátku biblického příběhu. Dal jim pak do vínku podíl na své tvořivé kapacitě. Díky fantazii se z nich stávají malí stvořitelé, tedy stvořitelé druhotných světů, jako je Středozem, Narnie, Bradavice nebo Stínadla. Dochází tím k rozhojňování krásy.

V básni, věnované mladšímu kolegovi C. S. Lewisovi, přirovnává uměleckou tvorbu k fyzikálnímu jevu, kdy bílé světlo dopadá na hranol lidské představivosti, díky níž se rozvine do bohatého barevného spektra. Lidští stvořitelé mají schopnost z bílé rozvinout barvy duhy. Tolkien je zároveň přesvědčen, že jakmile se ocitneme uvnitř příběhového světa, něco se s námi děje. V eseji O pohádkách se věnuje proměňujícím účinkům příběhového světa na mysl a představivost čtenáře. Je-li příběhový svět náležitě utkán, může v něm člověk zakusit iniciační zkušenost, zejména díky setkání s krásou. Ta probouzí v srdci touhu, díky níž se z „jako by“ stává „kéž by“.

Po očistné koupeli v říši příběhů se nově učíme dívat na náš svět jakoby poprvé. Je z něj stržen „závoj obeznámenosti“. Nejvážnější chvíle pak nastává, když setkání s krásou v příběhovém světě rozjitří v srdci čtenáře touhu, kterou nic pozemského nedokáže naplnit. Tolkien je přesvědčen, že krása je nebeskou kvalitou. Když se s ní člověk setká, probudí se v něm stesk po ztraceném ráji. Takže nakonec může pozdvihnout oči k věčnému zdroji krásy, pravdy a dobra. Proměňující zážitek uvnitř příběhového světa ho může vést až na práh duchovní zkušenosti.

V době, kdy ještě nikdo netušil, že z Pána prstenů bude slavná kniha, pokusil se Tolkienův mladší kolega a přítel C. S. Lewis na obyčejném příkladu ilustrovat působení představivosti na mysl člověka. Napsal: Chlapec, který svačí studené hovězí, když si začne představovat, že jde o maso divokého bizona, kterého skolil přesně mířeným šípem vystřeleným z vlastního luku, najednou cítí, že to maso je šťavnatější, protože bylo namočeno do příběhu.

Pavel Hošek

Autor je profesorem na ETF Karlovy univerzity, kde vede katedru religionistiky; vydal řadu knih o osobnostech, jako jsou Tolkien, Lewis, Foglar nebo Seton.

Článek je zpracován podle přednášky na semináři Smysl příběhu ve výchově a vzdělávání.