Význam příběhu ve výchově a vzdělávání

V posledních desetiletích se v humanitních vědách často hovoří o příběhu. Antropologové upozorňují na dříve opomíjenou skutečnost, že od samého úsvitu lidských dějin ukládaly jednotlivé kultury své nejdůležitější poznání právě do příběhů. Ty sloužily jako úložiště moudrosti předků a životní zkušenosti minulých generací. V rámci jednotlivých komunit tvořily jádro svaté tradice, předávané z pokolení na pokolení. Příběhová forma kolektivní paměti je naprosto převažujícím způsobem předávání kulturní identity v čase.

Zřejmě to souvisí s vnitřním ustrojením lidské mysli. Rozhodující zkušenosti, klíčové poznatky a nejsilnější dojmy ukládáme do matrice paměti, která má příběhovou strukturu. Ze zdánlivě chaotického proudu zážitků, pocitů, vjemů a postřehů se v lidském nitru postupně vynořuje vědomí vlastní identity právě „převypravováváním“. Vyprávění uspořádává chaotickou změť životních událostí, okolností, rozhodnutí a daností do smysluplného celku. Máme-li odpovědět na otázku, kdo jsme, vyprávíme příběh. A platí to jak na individuální, tak na kolektivní úrovni.

Příběh jako odkaz předků

Ve starověkých kulturách mají v tomto procesu rozhodující roli mytické příběhy. Ty slouží jako posvátné předlohy a exemplární modely lidských činností. Svatá vyprávění informují o tom, co je v lidském životě důležité. Slouží jako závazný návod, jak žít a umírat, válčit a milovat, orat a sít. Posluchač mytického vyprávění nalézá sebe sama tím, že se ocitá uvnitř svatého příběhu, vstupuje do něj a stává se jeho součástí. Sdílený obraz světa se pak předává z pokolení na pokolení právě prostřednictvím souboru svatých příběhů.

Děti vyrůstající v prostředí konkrétního společenství si postupně osvojují jeho svaté tradice: nalézají ukotvení své identity právě prostřednictvím příběhů, jež vyprávějí o slavných předcích, o významných událostech minulosti, příběhů, jež daly vzniknout té které kulturní komunitě. Svaté příběhy tak představují „odkaz předků“, dědictví předávané z generace na generaci – jako závazný obraz světa, ve kterém je obsažena nashromážděná životní zkušenost.

Tyto příběhy zároveň fungují jako sociální pouto: přivádějí k sobě vypravěče a posluchače. Vypravěči, tedy rodiče nebo prarodiče, případně další moudří a osvědčení nositelé tradice, vyprávějí dětem kanonické příběhy vlastní kultury. Cílem této výchovy prostřednictvím vyprávění je předání štafety kulturní tradice: vypravěči usilují o to, aby se naslouchající děti ocitly ve vyprávěném příběhu vlastního lidu, ztotožnily se s ním a nakonec řekly: je to i náš příběh. Z dětí, které si osvojily kulturní tradici a staly se jejím pokračováním, se posléze stanou vypravěči, kteří budou předávat dědictví předků zase svým dětem.

Je zřejmé, že tímto způsobem docházelo po celá tisíciletí k úspěšné a účinné výchově mladé generace. Něco podobného samozřejmě platilo i v případě jedinců, kteří vyrostli jinde a v dospělosti byli přijati do konkrétního kulturního společenství, například do indiánského kmene. Jejich socializace v dané komunitě mívala podobu vstoupení do příběhu. Osvojili si sdílenou paměť a sdílenou naději příslušné komunity. Byli symbolicky adoptováni do rodiny, přijali její společnou minulost a společnou budoucnost, společné odkud a kam v dějinách. Jednotlivé individuální lidské příběhy se takto stávaly jednotlivými vlákny či praménky v mohutném svazku sdíleného příběhu celé komunity.

Vyprávět sebe

Pro zakotvení identity lidského individua nabízí příběhová struktura nejúčinnější výkladový rámec. Právě to je důvod, proč dětští psychologové velmi doporučují vyprávění pohádek dětským posluchačům. Pohádkové postavy, epizody, zápletky a dějové konstelace totiž slouží jako výkladové nástroje, jejichž prostřednictvím se dítě učí zvládat chaos a postupně se orientovat ve světě. Jsou to jakési stavební kameny, kterými dítě postupně „dláždí“ svůj vnitřní svět. Chaotický proud emocí a vnitřních stavů je postupně uspořádáván do smysluplného řádu právě díky pohádkovým příběhům, vedoucím k postupné stabilizaci dětského vědomí, protože nabízejí účinné prostředky k porozumění světu, který se dítěti zpočátku jeví krajně nesrozumitelný, protože se s ním teprve seznamuje.

V pozdějším věku slouží podobným způsobem krásná literatura. Čtenáři vstupují do fikčních světů literatury a jejich životní horizonty se dostávají do inspirující interakce s horizonty literárních světů. Vzhledem k tomu, že člověk sám sobě rozumí jakožto příběhu, tedy že sám sebe také „vypráví“, nabízejí vyprávěné příběhy krásné literatury inspirující alternativy čtenářova vlastního životního příběhu.

V rámci „hry na jakoby“ čtenář zkusmo navštěvuje příběhové světy literatury, zkusmo si osvojuje „jaké by to bylo“ žít ve světě Harryho Pottera, Sherlocka Holmese, F. L. Věka nebo Josefa Švejka. Tyto návštěvy fikčních světů literárních děl čtenáři umožňují nově a jinak než dříve nahlédnout také jeho vlastní žitý svět.

Dochází k tomu nejen prostřednictvím ztotožnění s konkrétní literární postavou, ale také díky zkušenosti celkového „ponoru“ do fikčního světa konkrétního literárního díla. Tento fikční svět totiž představuje celistvé prostředí, nesoucí v sobě osobitou kvalitu, která může zásadním způsobem ovlivnit čtenářovo sebepojetí, resp. jeho vztah k jeho vlastnímu žitému světu, dokonce jeho způsob vnímání reality.

Proměňující moc příběhů

Jako příklad uveďme Pána prstenů britského spisovatele J. R. R. Tolkiena. Právě o tomto díle mnozí čtenáři říkají, že jim změnilo život. V jakém smyslu? Když se člověk opakovaně ocitá v Tolkienově Středozemi, může zakusit skutečnou vnitřní proměnu, která trvale ovlivní způsob, jakým vnímá živou přírodu, jakým vnímá boj mezi Dobrem a Zlem, ale také způsob, jakým vypráví svůj vlastní životní příběh.

Takže napříště už bude jeho vnímání skutečnosti i jeho „vyprávění sebe sama“ vždycky ovlivněno proměňujícím pobytem v Hobitíně, v Roklince, v Lórienu i v Mordoru, a setkáními s Frodem, Samem, Aragornem, Gimlim, Legolasem a Gandalfem. Dobrodružství prožitá spolu s dějovými postavami trvale změní nejen literární hrdiny, ale spolu s nimi také samotného čtenáře.

Proměňující moc příběhů krásné literatury lze názorně ilustrovat na povaze náboženské konverze. I náboženskou konverzi totiž můžeme v jistém smyslu označit jako „vstoupení do příběhu“. Jestliže člověk například v biblickém vyprávění nalezne odpověď na otázku smyslu života, jestliže se ocitne uvnitř tohoto příběhu a „najde se v něm“, stane se vlastně jednou z jeho dějových postav. Stane se pokračováním tohoto příběhu. Něco podobného se v menším měřítku může stát i čtenáři krásné literatury: v jeho mysli může dojít k jistému druhu „konverze“. Četba může mít iniciační účinky, může způsobit trvalou proměnu čtenářovy mysli.

Důsledky, které z těchto pozorování plynou pro výuku literatury, dějepisu a do jisté míry také dalších předmětů, mohou být revoluční. Zvláště tam, kde transformativní potenciál příběhů dosud nebyl dostatečně reflektován. Zdá se, že jen málokterá metoda výuky může mít tak dalekosáhlé proměňující účinky na mysl a charakter žáků, jako vyprávění příběhů.

Pavel Hošek

Pavel Hošek: Sloužím tajnému ohni

 

Jak učit o evoluci

Záznam semináře můžete sledovat zde. Proběhl ve středu 13. října 2021 v pardubickém Divadle D29 a také na platformě YouTube. Pořádali jsme ho společně s Univerzitou Pardubice. Byl určen přednostně pedagogům středních škol. Hosty byli prof. Jiří Vácha (autor nedávno vydané knihy Meze darwinismu) a Marek Orko Vácha. Hlavním tématem byly současné evoluční teorie ve

>>