Jak učit o evoluci – Evoluce a vědomí

Ve spolupráci s Univerzitou Pardubice se uskutečnil seminář, určený přednostně učitelům středních škol. Proběhl v úterý 22. února 2022 v pardubickém Divadle D29 a online na platformě YouTube. Navázal na předchozí seminář Jak učit o evoluci.

Hosty byli: prof. MUDr. Jiří Vácha, DrSc., a prof. PhDr. Ivan Blecha, CSc.

Moderace: Mgr. et Mgr. Marek Vácha, Ph.D.

Záznam semináře na YouTube.

Studijní opora Jiřího Váchy Současný stav evoluční biologie ke stažení je zde.

Písemné odpovědi prof. Jiřího Váchy na dotazy přihlášených jsou zde.

Písemné odpovědi prof. Ivana Blechy na dotazy přihlášených jsou zde.

Apendixy ke knize Jiřího Váchy Meze darwinismu jsou zde.

Prezentace prof. Ivana Blechy je zde.

Článek Ivana Blechy Bergson: evoluce jako tvořivý vývoj je zde.

Článek Ivana Blechy Vědomí ve fenomenologii je zde (časopis Anthropos, 2010).

Více informací v pozvánce.

Zde najdete plakát.

Seminář byl rozdělen do tří bloků, přičemž v každém vystoupili oba hosté.

Anotace:

1. Redukcionismus v biologii a filosofii

Filosofie: Koncem 19. století vládl pozitivismus, který za vědecky relevantní považoval jen to, co lze empiricky vykázat jako tzv. fakt. I duševní stavy se musejí zkoumat jen jako fyziologické projevy, vykazatelné experimentálně. Vzorem byla exaktní přírodověda (fyzika). Filosofie (hlavně metafyzika) je zbytečná. Proti tomu se počátkem 20. století postavila fenomenologie. Empirický fakt je už „nějak“ uchopená smyslová danost – jak ji ale uchopujeme, jaké jsou předpoklady každé zkušenosti, co za dovednosti už musíme mít, abychom vůbec něco mohli označit za fakt? Fenomenologie začíná metodickou redukcí: sestupem k tzv. čisté zkušenosti. Objev intencionality vědomí, jež se nedá převést na fyziologické stavy mozku. Příklad s barvou – jak umíme rozlišovat barvy?

Biologie: Redukcionismus v biologii je chápán v širším a užším smyslu: systémové směry v současné biologii vytýkají starším, nesystémovým směrům (včetně adaptacionismu), že jsou reduktivní, zatímco systémové hledisko není. Studium dynamických systémů v podobě numerického modelování i experimentálních výsledků ukazuje, že v komplexních systémech vznikají tzv. emergentní, „nelineární“ jevy, překvapivé a někdy těžko rozpletitelné na původní proměnné (v evoluci tzv. “evoluční novinky“). Tato emergence („slabá“) vzbudila naděje, že i vědomí, schopnost mít prožitky, bude vysvětleno jako „emergující“ z komplexní fyzické struktury. Tuto tzv. silnou emergenci však radikálně odmítáme, poněvadž vědomí je jevově naprosto odlišné od jevů v anorganické oblasti a silná emergence by se protivila principu dostatečného důvodu. I sebekomplexnější fyzickou strukturu (např. mozku) budeme snad moci v budoucnosti pochopit, ale přinejmenším zatím nerozumíme tomu, proč a jak se s ní spojuje možnost prožívat, vědomí. Hypotéza „silné emergence“ tak zůstává redukcionismem v širším, filosofickém smyslu.

2. Fenomenální vědomí

Filosofiie: K užívání vědomí nepotřebujeme znát a cíleně „ovládat“ procesy v mozku. Výzkum vědomí už předpokládá práci s vědomím – hermeneutika. Zásadní znak vědomí: sebe-vědomí, prožívá se, ví, že ví. Empirické jevy nejsou jen holá fakta, mají smysl. Jak prožíváme své já? Je nutná k objektivní analýze vlastního já pozice třetí osoby? Možnosti a meze umělé inteligence. Může mít stroj (počítač) vědomí, být si vědom sebe sama? Sociální povaha vědomí: mohou počítače vytvořit společnost?

Biologie: Adaptacionismus tvrdí, že ze svých principů vysvětlí i to, odkud se vědomí na Zemi vzalo – totiž jako produkt především přírodního výběru. Biologa proto zajímá vztah k tělu, resp. centrální nervové soustavě, které se vyvíjely pod vlivem faktorů popsatelných „ve 3. osobě“. Biologie ale není metodologicky ani pojmově vybavená k tomu, aby zkoumala to, co je přístupné jen vnitřní zkušenosti. Neurofyziologie má přístup jen ke korelátům prožitků, jen k „ručičkám na měřicích přístrojích“. Mozkové „mechanismy“ („subpersonální“) provádějí nesmírně komplexní operace, kterým rozumíme jen z malé části, jejichž vrcholné produkty jsou pak přístupné vědomí – např. senzorické, motorické a intelektuální výkony. Jak takové výkony těsně před vstupem do fenomenálního vědomí mohou vypadat, se dozvídáme z tzv. mrákotných stavů a z tzv. slepého vidění. Z biologického hlediska nemá vědomí funkci a je proto nemožné jeho evoluční vznik vysvětlovat adaptivními výhodami.

3. Funkce vědomí: Adaptace versus tvořivost

Filosofie: Bergsonův přínos k diskusi s darwinismem. Co si Bergson představoval pod pojmem „vývoj tvořivý“? Jakou roli zde hraje vědomí a jeho dispozice? Vědomí se prostírá v čase, nikoli v prostoru. Je náhoda, že v Bergsonově době se stal obecně čas klíčovým problémem (teorie relativity, Proustovo Hledání ztraceného času, Husserlovo vnitřní časové vědomí, Heideggerovo Bytí a čas)? Tvořivá funkce vědomí se odráží v Bergsonově koncepci uzavřené a otevřené společnosti.

Biologie: Jestli není vědomí vyvoditelné prostou emergencí ze struktury jako takové, ocitáme se mimo empirickou oblast a – troufáme-li si – můžeme se obrátit k metafyzické spekulaci. Jako lidé máme průzor do vědomí ostatních živých bytostí, a díky tomuto průzoru víme, že i ostatní živé bytosti mají prožitky, i když do nich samých „nevidíme“. Můžeme spekulovat, že evoluce vědomí se děje ze své vlastní dynamiky, souběžně, ale ne determinovaně s evolucí fyzickou: naše vůle je přece schopná se obrátit i proti biologickým tíhnutím (asketické praktiky, sebevražda, sterilizace apod.). Co je posledním cílem evoluce – je-li jaký – nevíme, ale můžeme se domnívat, že v jejím směru leží vznik (a další rozvoj) bytosti sebe-vědomé, racionální a morálně odpovědné.

Předcházející seminář Jak učit o evoluci (Jiří Vácha a Marek Vácha).

Informace o seminářích Kontextů humanity jsou zde.